Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Šimpanzi při požáru nepanikaří. Někdy mu čelí tancem

Věda

  9:00
Předvídavost, chladnokrevnost a možná i smysl pro spiritualitu prokázali lidoopi čelící úmyslně založeným požárům savany.

Neobvyklé "ohnivé tance" u šimpanzů pozorovala antropoložka Jill Pruetzová foto:  Šimon, Lidové noviny

Ve světle záplavy objevů posledních let odhalujících dříve opomíjené schopnosti šimpanzů je čím dál těžší najít jedinou lidskou vlastnost, kterou by v nějaké podobě nebyli obdařeni i naši nejbližší příbuzní. Šimpanzi používají nástroje a do jisté míry si je upravují. Plánují na delší dobu dopředu, dokáží si uvědomit sama sebe, pochopí, že odraz v zrcadle jsou oni sami, nikoliv jiný šimpanz. Znají lásku, truchlí pro zemřelé druhy, ale dokáží i vraždit. Existují doklady o tom, že jsou schopni provést důkladnou genocidu příslušníků jiné tlupy.


Co dokáže šimpanz se zapalovačem?

Mnoho u zvířat nevídaných vlastností dokumentuje
toto video
Část  se šimpanzem zapalujícím a hasícím  oheň začíná krátce po šesté minutě.
(audio v angličtině)

Za jeden ze znaků lidskosti se považuje schopnost používat oheň. Hořící větev byla pro naše předky zázračnou zbraní, kterou dokázali odehnat i takové dravce, kterým by se přímo postavit nemohli. Přinejmenším někteří lidoopi by se však takto zastrašit nedali.

Pozorování chování šimpanzů, kteří se svém přirozeném prostředí často setkávají s požáry vyvolanými lidmi, totiž vědce přesvědčila o tom, že tito primáti s námi sdílí i schopnost čelit ohni. Některé typy chování lze dokonce interpretovat jako jakýsi rituál, kterým se s ohněm vypořádávají. Rozproudila se debata, zda je možné tuto aktivitu pokládat za prapočátek náboženství.


Využitá příležitost

Nezvyklou reakci šimpanzů na oheň zaznamenala Jill Pruetzová, která působí na katedře antropologie Iowa State University. Spolu se svým spolupracovníkem dlouhodobě zkoumala chování šimpanzů hornoguinejských (poddruh Pan troglodytes veru) žijících poblíž senegalské lokality Fongoli.


Kvůli získání zemědělské půdy místní lidé opakovaně zakládají požáry savany. Následky požárů jim také usnadňují lov. Šimpanzi žijí v pralese, ale vydávají se i do volného prostoru. Většina jejich teritoria je ohněm do jisté míry poznamenána.


Když se k primatoložce Jill Pruetzové, sledující chování tlupy šimpanzů, přiblížily vysoké plameny stravující savanu, měla dvě možnosti: rychle odejít do bezpečí nebo riskovat a zůstat s pozorovanými hominidy, co nejdéle to půjde. Poslechla instinkt a zvolila druhou možnost. Udělala dobře. Stala se totiž svědkem chování, které dosud nebylo vědci zaznamenáno.


"Odehrálo se to na konci období sucha, takže požár byl velmi bouřlivý," vzpomíná americká antropoložka na klíčový zážitek z roku 2006. "Požár přeskakoval ze stromu na strom a rychle se šířil. Žár byl přitom velmi intenzivní a výška plamenu přesahovala tři metry. Někdy šlehaly až do šestimetrové výšky."


Šimpanze tato situace příliš neznepokojovala. "Byli stále velmi klidní. Určitě mnohem klidnější, než jsem byla já. Neprchají bezhlavě, dokáží svůj strach z ohně ovládnout a reagují velmi "nezvířecky". Uměli odhadnout směr, jakým se plameny vydají a volili bezpečné únikové cesty. "Jsou praví experti v předvídání toho, jak se oheň zachová, vysvětluje Jill Pruetzová. "Já jsem také víceméně dokázala směr šíření odhadnout, ale kdyby to bylo jen na mně, radši bych z místa odešla."


V odborné literatuře není mnoho dokladů o chování divokých zvířat čelících bezprostřední hrozbě ohně. I z toho mála dostupných prací však lze vyčíst, že zvířata jsou silně stresována a mnoho z nich kvůli požáru zahyne. To se týká i tak inteligentních živočichů, jako jsou sloni.


Události, jichž byla Jill Pruetzová svědkem v březnu a dubnu 2006 popsala ve studii, kterou otiskuje první letošní číslo časopisu American Journal of Physical Anthropology. Práce, pod níž je podepsán ještě profesor biologie Thomas LaDuke z East Stroudsburg University of Pennsylvania byla ještě před otištěním zpřístupněna na internetu.


Dva kroky za Kopčemem

Než lidstvo ovládlo oheň, muselo projít třemi fázemi. Nejprve se naši předci museli naučit brát oheň jako jev, jehož vývoj je možné předvídat. Museli pochopit, že se za měnících se podmínek chová různě. Tuto podmínku bylo nutné splnit, aby vůbec připadala v úvahu nějaká činnost prováděná v bezprostřední blízkosti plamenů.

Druhým nezbytným krokem je ovládání ohně. Pralidé se postupně naučili, jak přísunem paliva či jeho nedodáním intenzitu ohně regulovat. Do této etapy se obvykle zahrnuje i schopnost oheň úplně uhasit.


Třetím krokem byl objev postupu umožňujícího oheň rozdělat a nečekat jen na pomoc přírody. Přechod mezi druhou a třetí fází beletristicky ztvárnil například Eduard Štorch v knize Lovci mamutů. Příběh Kopčema, který se snažil vyvrtat do kůry otvor dřevěnou hůlkou a náhodou rozdělal oheň, Štorch vybavil kulisami z mladšího paleolitu.


Tato "technologická revoluce" se však pravděpodobně odehrála mnohem dřív. Existují indicie, že k systematickému a dlouhodobému udržování ohně se lidé propracovali už před 1,6 miliony let. Tak stará je spečená, vysoce oxidovaná půda odkrytá u keňského jezera Turkana.


Pralidé určitě nejdřív využívali oheň vzniklý díky úderu blesku, ale nelze vyloučit, že už před 1,6 miliony let uměl člověk dělný (Homo ergaster) plamen sám zažehnout. Ve spečených skvrnách u jezera Turkana totiž vědci našli úlomky rohovce. Tento šedočerný minerál je dokonalým křesadlem. Protože palivem bylo snadno hořlavé palmové dřevo, zdá se některým odborníkům možnost, že Homo ergaster uměl oheň rozdělat "na požádání", docela pravděpodobná.


Ten, který tančí s plameny

Zatímco druhé a třetí stádium lze alespoň přibližně datovat díky nálezům zahrnujícím také ohněm upravené nástroje či opálené kosti, doba, kdy první lidé přestali před ohněm prchat, se odhaduje obtížněji. O to je možnost sledovat podobně se chovající lidoopy cennější.


Přechod od první etapy osvojení ohně k dalším fázím zřejmě zůstane šimpanzům odepřen. V zajetí sice byla zaznamenány případy, kdy šimpanz dokázal oheň rozdělat i uhasit (viz odkaz na video pod článkem), ale podle Jill Pruetzové k tomu divoce žijící zvířata bez lidské pomoci dospět nemohou.


V šimpanzích sice oheň nevyvolává jako v ostatních zvířatech děs a paniku, ovšem síly tohoto živlu jsou si dobře vědomi. Dokládají to ohnivé tance, další jev poprvé pozorovaný Pruetzovou a LaDukem.

"Šimpanzi v mnoha lokalitách provozují tzv. dešťové tance. Termín prosazený slavnou primatoložkou Jane Goodallovou popisuje chování, jímž šimpanzí samci ukazují svou dominanci." Samci buší do stromů a vydávají zvláštní zvuky nejčastěji před příchodem bouře a za bouřky. "Dominantní samec naší skupiny prováděl stejnou činnost, ale "adresoval" jej ohni. Proto jsme to nazvali ohnivým tancem. Další pozoruhodnou věcí je, že vydával zvláštní štěkavé zvuky, jaké jsem nikdy předtím a nikdy potom neslyšela," říká Pruetzová.


Jane Goodallová, sama hluboce věřící, považovala dešťové tance za něco svého druhu oslavu přírodních živlů a viděla v nich zárodek náboženství. Pokud se nemýlila, mohou být protonáboženským projevem i ohnivé tance senegalských šimpanzů.

2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč
2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč

Zúčastněte se volby jména roku 2024 a správně odpovězte na soutěžní otázku.