V současné kukuřici s palicemi plnými škrobnatých semen dlouho ani vědci nedokázali odhalit potomka mexické traviny teosinty s nepoživatelnými semeny. S odstupem mnoha tisíciletí nezbývá než před umem dávných chovatelů a pěstitelů smeknout.
Beze strachu z lidí
Někdy však byla jejich úloha snazší, než jsme si představovali. Jak ukazuje výsledek výzkumu švédských vědců pod vedením Pera Jensena z univerzity v Linköpingu, pokud naši předkové vybírali ze zvířat pro další chov přednostně ta, která ztrácejí přirozený strach z lidí, získávali zároveň živočichy s řadou dalších pro člověka výhodných vlastností. Tým Pera Jensena se rozhodl zrekapitulovat proces, který se odehrál asi už před 10 000 let kdesi v jihovýchodní Asii.
Tam se lidé zřejmě poprvé pokusili domestikovat kura bankivského, jenž žil divoce na území rozprostírajícím se od severu Indie až po Filipíny. Před 7400 let už chovali zdomácnělého kura obyvatelé planin na severovýchodě Číny, kam areál výskytu kura bankivského nesahá. Znamená to, že se domestikace zdařila. Chov kura přinášel lidem užitek a úspěšně se šířil daleko od míst, kde k domestikaci došlo.
Zeptali jsme se vědců: Proč menší zvířata rodí více mláďat než velká? |
Jak ukázaly genetické analýzy z nedávné doby, zrod kura domácího se ubíral klikatými cestami. Dnešní slepice a kohouti totiž nesou kromě genů svého bankivského předka i příměs genů kura Sonneratova. Jemu vděčí například za žlutou barvu běháků. Hlavní úlohu však sehrál výběr ptáků, které se lidé rozhodli zařadit do chovu. Jako jedno z důležitých kritérií se zcela jistě uplatňovala krotkost ptáků. Chov kurů vyděšených z pouhé přítomnosti člověka byl obtížný a nikoho nelákal. Jensen a jeho spolupracovníci začali svůj pokus se šedesáti kohouty a slepicemi divokého kura bankivského a ze stovek jejich potomků pak vybrali zhruba šedesátku nejkrotších a stejný počet ptáků vykazujících největší strach z lidí.
Opakovaná domestikace
V rámci obou skupin pak kury opět množili a z jejich kuřat znovu vybírali buď jen nebojsy, nebo naopak bázlivce. Žádné jiné kritérium pro selekci ptáků už vědci na zřetel nebrali. Nakonec tak vyšlechtili linii velmi nebojácných kurů a linii kuřecích ustrašenců. Už po třech generacích byly mezi příslušníky obou linií jasně patrné rozdíly v mnoha dalších vlastnostech. Méně bázliví ptáci rychleji rostli a jejich slepice snášely větší vejce. Vyvíjely se u nich jakoby mimochodem vlastnosti, které se musely našim předkům líbit.
Ptáky páté a šesté generace šlechtěné buď na nebojácnost, nebo bázlivost si vzali vědci z Jensenova týmu pod drobnohled. Ukázalo se, že krotcí ptáci, kteří se nebáli lidí, získali mnohem účinnější metabolismus a jsou s to ze stejného množství potravy využít více živin. Konzumovali proto méně potravy než bázliví kurové, ale navzdory tomu rostli rychleji. Jensen odhalil i základ změn v chování ptáků. Nebojácní kuři měli v mozku vyšší hladiny serotoninu. Tato látka se významně podílí na přenosu vzruchů mezi neurony a ovlivňuje chování.
„Studie ukazuje, že chov zvířat může vést automaticky ke vzniku mnoha vlastností, které my i naši předkové vidíme u domácích zvířat velmi rádi,“ říká Jensen. „Můžeme tedy předpokládat, že naši předkové si nevybírali přednostně zvířata, jež byla dobrá v produkci toho, co mohli lidé využít jako potravu, ale taková, s nimiž bylo při chovu míň potíží.“ Proces odhalený Perem Jensenem a jeho spolupracovníky může mít obecnou platnost pro všechna domestikovaná zvířata. Jensen se chce v dalším výzkumu zaměřit třeba na prasata, ovce nebo skot.
Ochočené lišky
Dávno před Jensenem se stejnou otázkou zabývali ruští vědci vedení Dimitrijem Běljajevem. Ve výzkumném centru v Novosibirsku po 45 let zkoušeli domestikovat stříbrnou lišku. Ve svých dnes už legendárních pokusech se také soustředili na výběr zvířat, jež se méně bála člověka. I oni pozorovali mezi krotšími zvířaty rostoucí výskyt znaků, kterými se domestikovaná zvířata liší od divoce žijících předků. 7Krotké lišky se dokonce naučily „číst“ lidské chování. Například reagovaly, když jim ošetřovatel na něco ukázal prstem.
Tato schopnost měla evidentně dědičný základ, protože bojácné lišky si lidský posunek nedokázaly správně vyložit ani po dlouhodobém tréninku. Pes je mistr ve „čtení“ lidského chování a dramaticky se tím liší od vlků. Řada vlastností, pro které je toto zvíře považováno za nejlepšího přítele člověka, tak mohla vzniknout při domestikaci jako vedlejší produkt výběru co nejkrotších vlků.
Přestože Běljajev a jeho spolupracovníci šlechtili lišky pouze na menší strach z člověka, mezi narozenými liščaty s každou generací přibývalo jedinců s bílými skvrnami v srsti. Lišky měly také stále častěji povislé uši, zkroucené oháňky nebo zkrácený čenich. I ve vzhledu a tělesné stavbě se u nich objevovaly znaky velmi podobné těm, které odlišují domácího psa od divokého vlka.
Zdaleka to však neznamená, že je šlechtěním na menší plachost možné domestikovat jakýkoli živočišný druh. Příkladem jsou marné pokusy kolonizátorů Afriky domestikovat zebry. Hodlali je využívat jako tažná zvířata místo koní, kteří trpí v tropech řadou chorob. Zebry jsou vůči těmto metlám tropů odolné. Bohužel, stejně úspěšně vzdorují i jakékoli snaze o zdomácnění.
