Některé nemoci se dřív tolik nevyskytovaly a například Alzheimerova choroba trápí nejvíc právě seniory. A i když se jim občas říká civilizační, docentka Iva Holmerová, která se věnuje sociálnímu lékařství, gerontologii a lékařské etice, tvrdí, že s civilizací příliš nesouvisejí.
„Snad jen tak, že jsme díky civilizaci zdravější a žijeme déle. Dožíváme se tak i neurodegenerativních onemocnění. Třeba o Alzheimerově nemoci, nejčastější příčině syndromu demence, se prakticky do 90. let minulého století nemluvilo, nyní se jedná o jeden z největších problémů,“ říká docentka Holmerová, která je i ředitelkou Gerontologického centra v Praze. Správná diagnóza ve správný čas je nesmírně důležitá pro nemocné i jejich rodinu.
Bez dlouhého váhání
„Přitom víme, že dochází ke zbytečným prodlevám,“ varuje docentka Holmerová. Člověk si sám nechce připustit své problémy s pamětí, rodina se snaží situaci maskovat, někdy ji podcení i lékaři s tím, že to „patří k věku“. „K věku ale výrazná porucha paměti nepatří. Doporučila bych všem lidem nad šedesát, aby problémy s pamětí nepodceňovali a vyhledali odborné vyšetření u lékaře, či alespoň otestování – například v rámci projektu České alzheimerovské společnosti ‚Dny paměti‘ nebo v některých lékárnách, kde jsou pracovníci zaškoleni v této problematice,“ říká Iva Holmerová.
Čeští vědci se podílejí na vývoji léčiva proti křehkosti ve stáří |
Onemocnění probíhá po mnoho let a většinu z této doby je možné žít ještě dobrý život, byť s některými omezeními. Lékaři už mají léky, které mírní některé příznaky, zlepší paměť a další kognitivní funkce, významné je léčení deprese. Existují také metody „cvičení mozku“ a jeho funkcí. Česká alzheimerovská společnost vydala například sešity pro lidi s mírnou kognitivní poruchou a sety, jakési „stolní hry“ pro lidi i s pokročilejší kognitivní poruchou. Jsou užitečné i v domácím prostředí.
Snad nejdůležitějším receptem je snaha zachovat kvalitní normální život, aktivity, které má člověk rád, a dobré sociální vztahy. Důležitý je také dostatek pohybu, a to při běžných domácích činnostech, vycházkách i cvičeních. Důležité je také poradenství pro lidi s demencí zejména v časných stadiích onemocnění.
Nejdelší období života
Stáří může být nejdelším obdobím našeho života. Záleží však nejen na tom, jak se bude prodlužovat lidský věk, ale zejména na tom, jak se bude prodlužovat život zdravý a soběstačný. V následující etapě totiž lidé potřebují nové služby a péči – buď dlouhodobou, nebo paliativní.
„Mnozí ale budou mít daleko větší nároky například na kvalitu péče, než jsme dosud zvyklí. Na to naše společnost podle mého názoru zatím příliš připravená není,“ varuje Iva Holmerová. Podle ní se už daří věnovat pozornost péči paliativní, což je velmi důležité. Trochu za tím pokulhává zájem a snaha řešit problematiku dlouhodobé péče, která má pacientům zachovat co nejdéle jejich soběstačnost a co nejdelší setrvání tam, kde si to většina lidí přeje – doma.
Problémy dlouhodobé péče
„Problémů dlouhodobé péče je opravdu hodně. Zásadní je nedobrá spolupráce mezi zdravotnictvím a sociální péčí. Například při posuzování soběstačnosti pro příspěvek na péči v sociálním resortu není zohledňováno funkční zdravotnické vyšetření – příspěvky pak nedostanou ti, kdo by je měli mít, a naopak,“ líčí docentka Holmerová.
Pokud člověk má příspěvek na péči a je doma, platí jím sociální služby a služby rodiny. Při delším pobytu ve zdravotnickém zařízení je však zastavena jeho výplata.
„Lidé si pak stěžují, že třeba v léčebnách nemají dostatečnou péči, ale tohle je jedna z příčin. Celý segment péče o chronicky nemocné a nesoběstačné lidi je podfinancován. Platy pomocných pracovníků jak ve zdravotnictví tak zejména sociálních službách jsou katastrofální. Pomůcky a některé léky může předepsat jen specialista – který je často vzdálený, mnohdy nedostupný,“ vypočítává docentka Holmerová.
K tomu se přidávají další „detaily“. „Například při úhradě absorpčních pomůcek při inkontinenci lidí s demencí pojišťovny trvají na naprosto zbytečném urologickém vyšetření. Předepisování domácí péče je vázáno na rozhodnutí praktických lékařů, ale nejsou stanovena pravidla. Zdravotní péče v zařízeních sociálních služeb a její zajištění neodpovídají stále se zvyšující nemocnosti lidí, kteří tam žijí... A zdaleka jsem nevyjmenovala všechny problémy,“ doplňuje docentka Holmerová.
Nic končit nemusí
Pro mnohé jako by stářím končila radost, sexuální život a vše, co jsme měli rádi. Podle Ivy Holmerové stářím u mnohých spíš vše začíná. „Hlavně pokud jsou zdraví. Jsou do jisté míry zajištěni, mohou být aktivní, nejsou tak uspěchaní. Často nepotřebují tolik věcí, i to je důležité, ale neplatí to pro všechny. Sexuální život může být zachován do nejvyššího věku, ale má jiné a méně výkonové formy. I jinak přinášejí starší lidé radost sobě i svým blízkým, pomáhají svým rodinám i dalším.“ Ale přicházejí také nemoci, z nichž mnohé lze léčit, nebo alespoň stabilizovat. Co tedy může člověk dělat, aby prožil své stáří důstojně a měl radost i z podzimu života?
„Měl by se držet doporučení o zdravé životosprávě a počítat s tím, že s určitou pravděpodobností bude patřit mezi ty šťastné, u nichž to bude mít dobrý efekt. Ale může udělat ještě jednu věc: zajímat se včas o tuhle problematiku, podporovat řešení existujících problémů,“ připomíná Iva Holmerová.
Podle ní by důležitou roli měly hrát seniorské organizace, které by se měly vyjadřovat nejen k výši důchodů, ale celému životu, ke službám či k podmínkám seniorů v obcích.
