Paní Haně lékaři zjistili vysoký krevní tlak už před více než 20 lety. V té době zakládala kancelář a všechno měla na svých bedrech. S odstupem času se domnívá, že právě pracovní stres uspíšil její nemoc. Občasné horkosti, která stoupala až ke kořínkům vlasů, ale tehdy moc velkou pozornost nevěnovala. Možná jí jenom občas blesklo hlavou, jestli už se poněkud předčasně nehlásí přechod. Když jí při náhodné prohlídce lékařka naměřila „horní“ tlak 170, dostaly věci rychlý spád. Vhodně zvolený lék obtíže zmírnil a myslela si už, že má vyhráno.
Potíže se objevily znovu, když výrobce přestal Hanin osvědčený přípravek vyrábět. Nová kombinace léků nedokázala její hypertenzi udržet na uzdě. Zatímco u zdravého člověka nepřesahuje systolický a diastolický tlak hodnoty 140/90, ona si v krizových okamžicích naměřila „horní“ tlak přes 200.
Situace se nezlepšila, ani když ošetřující lékařka zdvojila původní dávku. „Naštěstí mě kamarádka upozornila na to, že v pražské Nemocnici Na Homolce mají specializované oddělení hypertenze,“ pochvaluje si Hana, „a tak jsem skončila v rukou vstřícného docenta Málka.“ Právě od něj se po řadě specializovaných vyšetření dozvěděla, že by byla ideální pacientkou pro renální denervaci. Novou metodu, kterou zde začali v české premiéře před třemi roky uplatňovat právě u pacientů s rezistentní hypertenzí, která se nedá běžnými léky zvládnout.
Odkaz bostonského chirurga
Základy této metody objevil už v roce 1938 bostonský lékař Reginald H. Smithwick. Zjistil, že shluky nervových buněk zvané ganglia, probíhající kolem bederní páteře, vysílají nervová vlákna, která se mohou podílet na rozvoji a udržení vysokého krevního tlaku. Když tehdy chirurgickou operací tato ganglia v oblasti bederní páteře jednomu ze svých pacientů, který trpěl těžkou hypertenzí, odstranil, nejspíš mu tím zachránil život. K odvážnému zákroku se přitom odhodlal v době, kdy prakticky žádná léčba vysokého tlaku neexistovala.
Ve čtyřicátých a především v padesátých letech byla poprvé publikována unikátní data, která potvrdila, že u takto operovaných pacientů došlo k významnému poklesu krevního tlaku, jehož hodnoty se během následujících deseti let nijak dramaticky neměnily. V té době se však už začaly při léčbě hypertenze používat účinné léky, které na několik desetiletí prakticky opanovaly medicínské pole. Na zákrok spojený s náročnou břišní operací se proto poněkud pozapomnělo.
Teprve nedávno přišli odborníci na to, že na hypertenzi mají vliv nervová vlákna, která obklopují ledvinnou tepnu, a ta se dají odstranit i daleko šetrněji – působením radiofrekvenčního proudu pomocí zavedeného katetru. Výsledky prvních 45 pacientů, kteří tento zákrok podstoupili, byly více než povzbudivé. Během prvních tří měsíců poklesl u většiny hypertoniků systolický tlak o 20 procent a diastolický o 15 procent.
„První publikace o této studii, probíhající především v Austrálii, vyšla před třemi roky v renomovaném medicínském časopise Lancet a byla to doslova bomba,“ říká primář Kardiologického oddělení Nemocnice Na Homolce v Praze, profesor Petr Neužil. Metoda je známá od roku 2007, studie shrnovala výsledky prvních operací.
„Spousta lidí ji ale ze začátku přehlédla, protože byli třicet let trénovaní předepisovat na hypertenzi prášky.“ Velkou zásluhu na vzniku a rozvoji této metody má podle jeho slov americký lékař s českými kořeny, profesor Paul Sobotka, který se zasloužil mimo jiné i o vývoj speciálního katetru, který se při tomto zákroku používá.
Naděje pro české pacienty
První české pacienty s těžkou hypertenzí začali ošetřovat v pražské Nemocnici Na Homolce v prosinci roku 2008, vloni v dubnu jako první na světě použili nový typ katetru, využívající jinou energii než radiofrekvenční. „Při zákroku jsme použili ultrazvuk, který má oproti radiofrekvenčnímu proudu několik výhod. Už proto, že odstraňuje nežádoucí účinky, tedy přímé zahřívání stěny tepny a následný otok,“ uvádí profesor Neužil. Působení ultrazvukovou energií je navíc podstatně kratší a není nutné zákrok provádět opakovaně.
U pacientů, kteří tento zákrok podstoupili, zaznamenali lékaři pokles abnormálně zvýšeného tlaku už po měsíci, další pokles nastal i v následujících třech měsících. Na konci října pak ještě tuto metodu ve spolupráci s americkými kolegy vylepšili, když při zákroku použili šetrnější ultrazvuk, který dokáže působit přes kůži, a nehrozí tak riziko poškození tepny. Nadto slibuje možnost provádět tento výkon zcela neinvazivní cestou.
Hana patřila k první čtveřici pacientů, kteří zde tento zákrok podstoupili. Metodu renální denervace dnes používají nejen lékaři v Praze, ale i ti v brněnské, hradecké nebo olomoucké fakultní nemocnici, kde také existují centra specializovaná na léčbu rezistentní hypertenze.
Předčasné prognózy
Díky nové metodě se začalo spekulovat o tom, jestli nedojde ke krachu farmaceutické lobby, která dnes zásobuje léky početné zástupy pacientů s vysokým tlakem. „Nic takového nehrozí!“ protestuje energicky profesor Neužil. „Studie totiž zatím potvrzují, že nová metoda funguje především u těžkých hypertoniků.“ Ale ani pacienti s rezistentní hypertenzí, kteří už mají zákrok za sebou, se tabletek prozatím nezbaví. S největší pravděpodobností už ale díky němu budou mít svůj tlak pod kontrolou. Ukazuje se, že velice dobrý efekt by mohla mít nová metoda u pacientů s ledvinným selháním, kteří trpí zároveň rezistentní hypertenzí. Proto se v současné době také slibně rozebíhá spolupráce lékařů z pražské Homolky s kolegy ze Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Jaké výsledky přinese, ukáže teprve čas.
Přestože lékaři dovedou hypertenzi pomocí moderních farmak celkem spolehlivě kontrolovat, mnohé neznámé si ještě tato nemoc ponechává v záloze. „Nevíme například ani to, co je bezprostředně jejím spouštěcím mechanismem,“ říká profesor Neužil. „Sice je patrný určitý podíl dědičnosti, ale někdy se nemoc nečekaně objeví až během dospívání nebo v zralém věku.“
A v některých případech ji mohou podle jeho slov mít na svědomí také jiná onemocnění, jako je například selhání ledvin, zúžení průsvitu ledvinné tepny nebo třeba hormonálně aktivní tumor nadledvin. V takovém případě lékaři hovoří o takzvané sekundární hypertenzi.
Pokud se podaří její příčinu včas diagnostikovat a zahájit léčbu, mívá pacient velkou šanci se zároveň zbavit i problémů s vysokým tlakem. Na rozdíl od primární hypertenze, kterou prozatím lékaři dovedou pomocí léků pouze kontrolovat, ale ne vyléčit. Do značné míry můžeme ovšem rozvoj nemoci ovlivnit také sami.
Za co si můžeme sami?
„Na vzniku hypertenze má asi čtyřicetiprocentní podíl genetika, šedesát procent připadá ale na vrub životnímu stylu,“ uvádí předseda České společnosti pro aterosklerózu, docent Michal Vrablík. „Leckdy se navíc dědí nejen genetické faktory, ale i kuchařka,“ říká.
Rozlousknout, zda nemoc zavinila genetika, anebo rodinný vzor, je proto mnohdy velmi obtížné. Není proto divu, že v souvislosti s nedostatkem pohybu kombinovaným s energeticky bohatou stravou v Česku hypertoniků stále přibývá. Dokonce i mezi třicátníky a čtyřicátníky. U mladších věkových kategorií má tento nárůst na svědomí mimo jiné také zvýšená konzumace alkoholu a soli, jejíž denní spotřeba až trojnásobně překračuje doporučenou hodnotu pět gramů za den.
Kromě toho přibývá také obézních lidí a pacientů s takzvaným metabolickým syndromem, u nichž se kombinuje hypertenze s obezitou a zhoršeným metabolismem krevních cukrů a tuků. Aprávě tyto kombinace bývají někdy přímo vražedné. Jen málokdo nejspíš tuší, jak dramaticky může obezita ovlivnit vznik a rozvoj vysokého tlaku. „Hypertonik, který zhubne, si podstatně zlepší svůj celkový kardiovaskulární rizikový profil,“ uvádí Michal Vrablík. Změna k lepšímu je přitom podle jeho slov patrná už při zhubnutí o pět až deset procent tělesné hmotnosti. Hodně přitom záleží na stupni hypertenze.
Pokud se podaří zhubnout pacientovi s lehkou hypertenzí, u něhož se hodnoty rtuťového sloupce pro systolický krevní tlak pohybují mezi 140 a 159, pak má velkou šanci, že jeho ošetřující lékař alespoň na čas odloží farmakologickou léčbu nebo nebude terapie léky vůbec nutná. Nemocný s vyšším stupněm hypertenze, kterému se podaří zhubnout, se sice farmakologie nezbaví, ale kontrola jeho onemocnění se jistě zlepší. Překonat vlastní pohodlnost a zavedené zvyky bývá sice dost těžké, ale pro mnohé pacienty jsou přesto právě tyto údaje dobrou motivací.
Redukce hmotnosti je obzvlášť významná u pacientů s cukrovkou, kteří zároveň trpí vysokým krevním tlakem. „Jakmile má diabetik hypertenzi, jeho riziko kardiovaskulárních onemocnění se zvýší několikanásobně oproti riziku samotného diabetu,“ říká docent Vrablík. „Pokud se mu podaří změnit životní styl, snížit kalorický příjem a zvýšit pohybovou aktivitu, pak se dramaticky zlepší nejen metabolismus krevních tuků i cukrů, ale i hodnoty krevního tlaku.“
Diabetici však podle jeho slov bohužel příliš k doporučením lékařů netíhnou a jen několik procent z nich dokáže zásadně a trvale změnit životní styl. Cukrovky, kterou zatím lékaři ještě nedovedou vyléčit, se sice ani oni zcela nezbaví, ale dostanou ji pod kontrolu, stejně tak jako hypertenzi.
Dvojnásobné riziko infarktu
Špatně kontrolovaná nebo neléčená hypertenze představuje v lidském organismu něco jako časovanou bombu. „Udržuje totiž svalové vrstvy cévní stěny v neustálém napětí a urychluje tak proces aterosklerózy,“ uvádí Michal Vrablík. „Hypertonici musí tak oproti zdravé populaci čelit dvakrát většímu riziku vzniku infarktu nebo cévní mozkové příhody.“
ČTĚTE TAKÉ: |
Pokud se k vysokému tlaku přidají další rizikové faktory, pak jsou tato rizika mnohonásobně vyšší. Až tři čtvrtiny hypertoniků mají přitom zároveň zvýšenou hladinu cholesterolu v krvi. V posledních letech se sice začíná o hypertenzi a jejích rizicích víc hovořit, ale statistiky nejsou ještě ani zdaleka povzbudivé. Prozatím se totiž daří identifikovat pouze asi dvě třetiny hypertoniků, z nichž pouze polovina má tlak správně kontrolovaný.
Přestože současné statistiky, které mapují hypertenzi v české populaci, nevyznívají zatím příliš povzbudivě, budoucnost není zase tak černá. „Určitě je mnohem světlejší, než bývala před 20 lety,“ zhodnotí situaci docent Michal Vrablík. „Už proto, že máme nesrovnatelně větší možnosti léčby.“
Díky farmakologii i novým intervenčním postupům ubývá i rezistentních hypertoniků, kterým ještě donedávna medicína nedokázala pomoci. A vývoj ani zdaleka není u konce. Podle slov profesora Neužila je dost dobře možné, že se v blízké budoucnosti podaří úspěšně stimulovat určité receptory, které vedou ke snížení hypertenze. Na jedné z takových metod právě s Paulem Sobotkou pracují.
Pak zbývá už „jen“ vylepšit životní styl. Tedy dívat se na to, co jíme, pravidelně se hýbat, nestresovat se a poctivě chodit na preventivní prohlídky. Jenže právě to bývá někdy paradoxně nejtěžší.
