Sociolog z Olomouce Martin Fafejta vychovává svoje dvě dcery Kláru (15) a Valerii (7) už dva roky ve střídavé péči. S manželkou sice rozvedeni nejsou, ale rozešli se a žijí odděleně. Jejich dcery reagovaly na rozpad rodiny samozřejmě negativně, ale jak Fafejta říká, od začátku tvrdily, že střídání u rodičů bude pro ně nejlepším řešením. Nějaký čas to ovšem trvalo, než si všichni zvykli. Mladší dcera si zpočátku stěžovala, že když je u mámy, stýská se jí po tátovi, a když je u táty, stýská se jí po mámě.
Pár dní u mámy, pár dní u táty
Aby dětem přechod na nový model soužití ulehčili, zvolili Fafejtovi co největší frekvenci střídání: děti tráví pondělí a úterý u matky, středu a čtvrtek u otce, pátek a každý lichý víkend u matky a každý sudý u otce (nyní o prázdninách jsou ale intervaly střídání delší). Dnes už je podle Fafejty i mladší dcera se střídavou péčí dobře sžitá.
Střídavá péče o potomky je v České republice poměrně nový, avšak rychle se rozmáhající model, který má svoje nadšené zastánce, ale i zaryté odpůrce. Zastánci – zejména otcové – tvrdí, že je to nejspravedlivější uspořádání, protože tátové mají na své děti stejný nárok jako matky. Odpůrci mají tři hlavní argumenty: První zní, že matky jsou ve výchově dětí nenahraditelné, druhý, že pokud se rodiče nebyli schopni dohodnout v manželství, nebudou schopni se domluvit ani po rozvodu a střídavou péči bude odnášet dítě, a třetí dodává, že dítě neustálým stěhováním od jednoho rodiče k druhému trpí. Jinými slovy, že střídavá péče vyhovuje spíš rodičům, kteří by se s faktickou ztrátou dítěte těžko vyrovnávali, a děti naopak zatěžuje.
Podle Martina Fafejty jsou tyto argumenty liché. "Dítě nepotřebuje jen matku, ale oba rodiče. Při střídavé péči nepřichází ani o jednoho z nich. Ano, mnozí otcové neumí svíčkovou, jejich práce s žehličkou je spíš parodií na žehlení a mají poněkud jiný smysl pro čistotu a pořádek než jejich bývalé manželky. Fór je ale v tom, že dobrého rodiče nepoznáme podle toho, jak umí žehlit, vařit a jak často doma uklízí," vyvrací první argument.
Fafejtovi jsou učebnicovým příkladem fungující střídavé péče. Podle klinické psycholožky Jany Woleské je totiž střídavá péče vhodná pouze za několika předpokladů. Za prvé, že dětem budou zachováni kamarádi a škola a celou situaci unesou (jelikož prvním a základní je zájem dítěte a na ten se často zapomíná). Za druhé, že rodiče jsou schopni spolu bez problémů komunikovat a na péči o děti se domluvit. A za třetí, že bydlí blízko u sebe.
"Je nutné si uvědomit, že u každé péče je důležité dbát na jednotnou výchovu a u střídavé péče dvojnásob, neboť některá shodná sdělení a postoje jsou zde obtížnější. Chybu dělají rodiče, kteří se o děti přetahují a snaží se jim vlichotit. Děti potom z nastalé situace těží a využívají ji ve svůj prospěch – když v nějaké věci nevyhoví maminka, tak si to dítě vynutí u tatínka. Proto je tak důležitá komunikace," upozorňuje psycholožka.
Všechno je na domluvě
Fafejtovi s tím problém nemají. "Já a moje manželka jsme schopni se spolu bavit i poté, co jsme se rozhodli, že spolu nebudeme žít. Na výchově dětí a organizování jejich času se vždycky dohodneme," tvrdí Martin. I požadavek na blízkost bydliště splňují. Otec bydlí 10 minut chůze od školy, kam chodí jeho dcery, tudíž starší dcera si může u něj cokoli vyzvednout i v době, kdy je zrovna u matky. Vzdálenost mezi bydlišti rodičů je pár minut autobusem nebo autem. Funguje to tak, že mladší dceru ze školy vyzvedne vždy rodič, který s ní ten den je, a ona se nemusí o nic starat. Starší si prý vše řeší sama.
Psycholožka toto uspořádání chválí a dodává, že malé děti pravidelné přesouvání od jednoho rodiče k druhému moc neřeší, pokud ovšem s oběma žily a jsou na ně zvyklé. Děti v pubertě ale už může střídání dost obtěžovat. "Náctiletí potřebují k životu víc věcí, mají větší vazbu na vrstevníky ze svého okolí, na spolužáky," vysvětluje Woleská a připomíná případ ze své praxe: "Jeden můj šestnáctiletý klient se mi v ordinaci rozbrečel, že je mu jedno, kde bude bydlet, ale že by byl rád, kdyby to bylo konečně na jednom místě, aby se nemusel pořád stěhovat." Psycholožka zmiňuje, že by bylo velmi dobré, kdyby rodiče, kteří zvolili střídavou péči, měli jeden byt jako základnu pro dítě, ve kterém by se střídali oni. V tom případě by musel každý z rodičů mít ještě další byt, kde by byl v době, kdy by se nestaral o děti. To však bývá z finančních důvodů nemožné.
Když se však rodiče k věci postaví rozumně, mohou snížit nepohodlí, které ze střídavé péče pro děti vyplývá, na minimum.
Fafejtovi to například vyřešili tak, že netrvají dogmaticky na pravidelném střídání u jejich patnáctileté dcery. Pokud je pro ni z praktických důvodů lepší přespat u jiného rodiče, než u kterého má podle harmonogramu být, tak to není problém. "Celé je to vlastně jen o schopnosti domluvit se a chovat se jako lidé, kterým záleží hlavně na blahu dítěte," říká Martin.
Proč je tedy okolo střídavé péče tolik kontroverzí? Proč se otcové bouří a stěžují si, že jim matky brání angažovat se v péči o děti ve stejné míře, jako to dělají ony? Má to mnoho důvodů, ale tím hlavním asi je, že matky u nás stále mají pocit, že mají na děti výhradní právo. Automaticky předpokládají, že jim dá za pravdu i soud. Což se ve většině případů děje. Je to dáno mnohaletou tradicí, kdy matka byla a je považována za tzv. prvopečovatele. Navíc některé matky se mohou bát, že když budou souhlasit se střídavou péčí, okolí je morálně odsoudí za to, že se o děti neumějí plně postarat, že jako matky selhaly.
Tahanice o děti
Možná že i tohle je důvod, proč druhý příběh není tak optimistický.
Podnikatel Roman (45), který nechce zveřejnit své příjmení, se už několik let stará ve střídavé péči o dvě děti ve věku sedm a deset let. Jeho expartnerka se s ním ale soudí a chce tento stav změnit, přestože v době, kdy se rozcházeli, se střídavou péčí souhlasila. Později však podala žalobu, v níž požádala o její zrušení. Spor se táhne už dva roky a verdikt soudu je zatím v nedohlednu.
V mezidobí má rozhodující slovo nad dětmi Odbor péče o rodinu a děti. Ten usoudil, že střídavá péče, tak jak byla nastavená oběma rodiči hned po jejich rozchodu, bude fungovat až do doby, než soud definitivně rozhodne.
Jaké důvody vlastně vedly matku k podání žádosti o svěření dětí do výhradní péče s tím, že by si je otec vyzvedával na jeden den v týdnu a každý druhý víkend?
"Údajně nejsem schopen posoudit jejich potřeby a špatně s ní komunikuji," vysvětluje Roman a pokračuje: "Je pravda, že se svojí expartnerkou nejsem schopen nezávazně konverzovat, ostatně kvůli tomu, že si nerozumíme, jsme se rozešli. Ale co se týče všeho kolem dětí – provozu, budoucího vývoje, a podobně – vždy jsme našli nějaké řešení."
Roman nechápe, proč by měl mít na děti menší právo než matka. "Já jsem si je vysnil, pořídil s radostí a vůlí se o ně starat, což jsem dělal od jejich narození. Připadá mi naprosto přirozené, že je zabezpečím materiálně a dohlédnu na to, aby se dobře učily, ale chci si s nimi i povídat, pomazlit se, být součástí jejich života. A to se nedá stihnout za jeden den v týdnu a každý sudý víkend. Já jim dávám alternativu – domácnost a zázemí se vším všudy," vysvětluje své pohnutky, které ho vedou k trvání na střídavé péči, která doposud dobře funguje: Roman bydlí jen pár kroků od bydliště své bývalé partnerky. Každý druhý týden si v pondělí děti vyzvedává ze školy a celý týden se o ně stará – učí se s nimi, vozí je na kroužky, pere a vaří. Další pondělí ráno je vypraví do školy a ze školy si je vyzvedává už jejich matka. "Na třídní schůzky ale chodíme oba," podotýká.
To, že jsou jeden týden u táty a druhý u mámy, prý děti nijak zvlášť neřeší. "Přijaly to jako fakt. Ostatně vidí to kolem sebe. Na rozdíl od doby, kdy jsme byli mladí my a střídavá péče snad ani neexistovala, dnes je k vidění mnoho různých modelů, ať je to střídavá péče nebo soužití nesezdaného páru, který spolu má děti. Děti se s tím běžně setkávají a nepřipadá jim to divné," vypráví a dodává, že teprve nyní, když jsou ve střídavé péči, získaly děti naplno matku. "Když jsme ještě žili všichni pohromadě, nedokázala projevit mateřskou lásku jako teď. Je to paradox, ale je to tak. A já to vnímám jako klad, protože v týdnu, kdy je s nimi, se jim opravdu plně věnuje."
To je nejlepší ze všech špatných řešení
Zdá se, že všechno by mohlo být v pořádku. Jenže je tu onen soud. Několikrát do roka se scházejí v jednací síni rodiče, právničky, soudkyně a sociální pracovnice. Kdyby v kauze nešlo o děti, spor by byl asi už dávno "smeten ze stolu". Vždyť střídavá péče, která byla žalobou napadena, fakticky po léta funguje vybavena mediační dohodou a znaleckým posudkem, shledávajícím vyrovnaný vliv obou rodičů.
Jak to celé dopadne? To se dá těžko odhadnout. Ani Roman, ani jeho bývalá partnerka to nechtějí vzdát. "Uvědomuji si, že pro děti by bylo nejlepší, kdybychom žili všichni společně, ale když to nefunguje, tak proč bychom měli trpět? Střídavá péče je podle mě ze všech špatných řešení tím nejlepším."
A Martin Fafejta Romana doplňuje: "Rád bych se dožil doby, kdy by při rozvodech byla střídavá péče chápána jako první varianta péče o děti. Znamenalo by to změnit přístup všech zúčastněných: mnohé soudy a sociální pracovníci by se museli zbavit svých stereotypů, mnohé matky přesvědčení, že děti jsou jejich majetkem. A v neposlední řadě by si mnozí otcové museli uvědomit, že i oni mají rodičovské povinnosti, které se neomezují jen na financování potřeb dětí a výlet jednou za dva týdny. Zodpovědná střídavá péče znamená, že oba rodiče jsou pro dítě rodiči primárními, kteří se dokážou o ně nejen plně postarat, ale dokážou jim podřídit i své vlastní zájmy – kariérní, ale někdy i partnerské," uzavírá.
Další informace o střídavé péči najdete na www.iustin.cz
