Odborníci uvádějí, že líbání se vyvinulo z očichávání, což lidé dělali před stoletími coby způsob, jak se o sobě navzájem víc dozvědět. "V určitou chvíli sklouzli a skončili na rtech a pomysleli si, že to je mnohem lepší," řekl Vaughn Bryant, antropolog z Texaského univerzitního systému, který je autoritou na vývoj lidského líbání.
Po většinu rané lidské historie byl čich pro vzájemné vztahy mnohem důležitější než kterýkoli jiný smysl, uvedla Sheril Kirshenbaumová, autorka knihy The Science of Kissing (Líbací věda). Lidé využívali čich, aby zjistili náladu člověka, jeho zdraví či společenské postavení, dodala.
ČTĚTE TAKÉ: |
Původ v Indii
"Při setkání byla spousta očichávání," řekla Kirshenbaumová z Texaské univerzity. "Přejížděli nosem po tváři, protože na obličeji máme pachové žlázy, a během času se z přejíždění po tváři stalo otření o rty a společenský pozdrav byl na světě." Odborníci předpokládají, že líbání coby vyjádření milostných citů má původ v Indii, kde vznikla epická báseň Mahábhárata, jejíž jádro tvoří skutečná historická událost z doby 1000 let před naším letopočtem, ale také obsahuje první rozpoznatelný popis zamilovaného líbání. "Položila ústa na moje ústa a vydala zvuk, který mi způsobil potěšení," píše se tu.
Historici věří, že v té době bylo milostné líbání neznámé ve zbytku světa a do Evropy ho přinesl Alexandr Veliký. V dávném Řecku bylo podle Kirshenbaumové líbání způsobem vyjádření postavení, hodnosti a oddanosti mezi muži v armádě nebo například u soudu. "Byl to způsob, jak svým způsobem vyjádřit společenskou hierarchii," dodala. Líbání je zmíněno v Homérově Odysseii, ale jako forma podřízení, nikoli romantiky, řekla Kirshenbaumová. Odysseus se vrací domů a líbá ho otrok.
Níže postavení nesměli líbat na ústa
Po většinu lidských dějin určovalo umístění polibku na těle postavení v královské či vládnoucí rodině nebo armádě. Člověk na stejné společenské úrovni líbal muže přímo na ústa; níže postavení vojáci, služební či otroci líbali na tvář, ruku, nohu, lem roucha, anebo dokonce půdu pod nohama osoby, která byla považován za příliš vznešenou, než aby byla vůbec políbena. To trvalo až do 18. století.
Už v dobách Julia Caesara byli Římané "líbací šílenci", řekl Bryant. Básník Odivius ve své poémě Amores popisuje "savium", jemuž Římané říkali "polibek duše" a v současnosti je známý jako "francouzský polibek".
Římský císař Tiberius se pokusil líbání zakázat, protože si myslel, že lidé tímto způsobem šíří lepru. "Byl ale neúspěšný, protože lidé se líbali rádi," doplnila Kirshenbaumová.
Největšími morousy, pokud jde o líbání, byli raní křesťané. Líbání je výslovně zmíněno v Bibli devětkrát, ale jen jednou - u Římanů - se vztahuje k lásce. Je tu polibek zrady u Jidáše, polibky na pozdrav, podrobující si polibky a v knize Genesis polibek života.
Papežové se snažili polibky zatrhnout
Během let se několik papežů pokusilo zakázat milostné polibky. V roce 1312 papež Klement V. dekretem vyhlásil, že "líbání za účelem smilnění je považováno za smrtelný hřích".
V té době stále líbání zůstávalo neznámé ve většině světa. Když se v 19. století po Africe, Asii a Oceánii rozjeli evropští misionáři, zpopularizovali líbání i na místech, kde dotyky rtů lidé původně považovali za odporné. "K mnohým z těchto lidí přinesli misionáři slovo o líbání stejně jako slovo boží," dodal Bryant.
V Japonsku byl polibek považován za urážlivý, když ho sem zanesli Američané v 19. století. Když se ve 20. letech 20. století v Tokiu vystavovala socha Augusta Rodina Polibek, byla ukrytá za bambusovou zástěnou. A z hollywoodských filmů se ještě po druhé světové válce v Japonsku pečlivě vymazávaly všechny líbací scény.
V současné době s sebou nese líbání mnoho významů, míní chicagský poradce pro osobní vztahy Jeffrey Sumber, který píše o důležitém společenském smyslu polibků. "Líbání je komunikace mezi našimi těly," řekl. "Je to most mezi našimi slovy a činy."
