Nepohlavní rozmnožování probíhá příčným zaškrcením těla a oddělením nových jedinců. U žížal po tomto dělení následuje vnitřní diferenciace (rozrůznění) orgánových soustav. Proto když žížalu přerýpneme, může regenerovat. U některých jiných máloštětinatců se diferenciace vnitřních orgánů odehrává ještě před dělením. Vzniká tím řetízek takzvaných zooidů, kteří poté dorůstají v plnohodnotné jedince.
Máloštětinatci jsou hermafroditi, což znamená, že každý jedinec má samčí i samičí rozmnožovací orgány. Ty jsou umístěny v několika málo článcích v přední části těla. Samičí orgány se nacházejí několik článků za samčími. Obě pohlavní soustavy vyúsťují na povrch těla párovými vývody, které se nazývají gonodukty. Vyústění samčích gonoduktů je paradoxně až za samičími.
Ačkoliv jsou žížaly hermafroditi, oplodnění vajíček neprobíhá vlastními spermiemi, ale pomocí spermií získaných od partnera během páření. Samotné páření je relativně komplikované. Žížaly jsou při něm obaleny slizovým sekretem vylučovaným z opasku a jsou těsně spojeny předními konci těla proti sobě. Spermie opouštějí pohlavní otvory a musí putovat ve zvláštním kanálku na břišní straně žížaly, než dorazí k semenným schránkám partnera. Zde jsou spermie dočasně uskladněny.
PSALI JSME: |
Několik dní po páření začne opasek produkovat kokon, zpočátku slizový, který se posunuje směrem k přednímu konci žížaly. Při tomto pohybu se do kokonu nejdříve uvolní vajíčka a následně ze semenných schránek i spermie od partnera. Takto dojde k oplodnění vajíček. Poté je kokon zcela svlečen z těla a na obou stranách uzavřen.
Vývoj žížal je přímý - nemají tedy larvu a z kokonu se líhnou již malé žížalky. Jejich vývoj uvnitř kokonu může trvat několik málo dní nebo řádově týdny. U žížaly obecné se z každého kokonu líhne zpravidla pouze jeden potomek. Pohlavní dospělosti dosahují žížaly mezi 6. až 12. měsícem života.
