Zeptali jsme se vědců: Můžeme zemřít, pakliže vypijeme hadí jed?

Nejdříve si pojďme ujasnit tři klíčové pojmy. V češtině, a to i odborné, se někdy klade rovnítko mezi jed a toxin. Mezi těmito termíny jsou ovšem podstatné rozdíly. Jako jedy (anglicky „poisons“) se označují organické či anorganické škodlivé látky (například kyanid, stroncium, methanol) a také škodlivé či smrtelné biologické produkty – třeba extrakty a odvary z rostlin nebo výměšky jedových či kožních žláz žab, hadů, pavouků a škorpionů.

Zeptali jsme se vědců: Kde se v hlavě skladuje rýma a kolik se jí tam vejde?

Slovem „venoms“ se v angličtině označují jedovaté směsi, které způsobují příznaky otravy po vstříknutí pod kůži či po kontaktu s poškozenou sliznicí – typicky jde o uštknutí a bodnutí žihadlem.

Naproti tomu toxiny (anglicky „toxins“) jsou konkrétní více či méně jedovaté látky (batrachotoxin z jedových žláz jihoamerických žab pralesniček, hemotoxin zmije a další). Jedy biologického původu jsou často směsi, ve kterých najdeme až dvě desítky různých toxinů. Hadí jedy se vytvářejí ve váčcích podobných slinným žlázám. Obsahují různé toxiny a enzymy působící hlavně na krevní nebo nervový systém, ale také řadu nejedovatých bílkovin, například trávicí enzymy.

Jedy hadů způsobují vážné ohrožení zdraví či smrt především po vstříknutí do těla oběti. Jak jsme ale předeslali v úvodu, můžete se jimi otrávit i po vypití, pokud si pospíšíte a máte smůlu. Jedy, které se na hadích farmách nebo po odchytu hadů běžně „dojí“ z jedových zubů do kádinky, svou toxicitu rychle ztrácejí. Rozkládají se totiž vlastními enzymy a také činností mikroorganismů. Člověk by je proto musel vypít zhruba do jedné až dvou hodin po odběru. V žaludku se jednotlivé toxiny, které jsou často bílkovinné povahy, rozkládají ještě rychleji.

A smůla? Ta by byla, kdybyste měli poškrábanou sliznici v ústech nebo hltanu. Přes takové oděrky by se mohly některé silné toxiny (hlavně z rodiny neurotoxinů, jako jsou najatoxiny kober či bungarotoxiny korálovců) dostat v jistém množství do krevního oběhu.

Objem jedu ve žlázách jednoho prudce jedovatého hada, například amerického chřestýše diamantového, je ovšem zřídkakdy větší než jeden mililitr. Had navíc do rány po uštknutí málokdy vypustí všechen jed, který má k dispozici. Musel by pak totiž investovat hodně chemické energie na jeho doplnění.

Připusťme však, že do úst vpravíte celou kávovou lžičku jedu. Ten se jako řídký sirup „rozpatlá“ po sliznici a riziko jeho průniku do krevního oběhu s časem kontaktu poroste. Sice ho můžete rychle zapít, čímž nebezpečí klesá, ale nikomu tento pokus rozhodně nedoporučujeme.

Právě kvůli jistému riziku přestupu toxinů z jedu do těla poraněnou sliznicí se už víc než deset let upouští od rady vysávat hadí jed ústy z naříznuté ranky (viz třeba doporučení na webu Merck Manuals). Dnes jsou na trhu speciální sady pro první pomoc při uštknutí. Obsahují pumpičky, které odsávají jed z rány bezpečně, a to i bez naříznutí.

Existuje i další dobrý důvod, proč jed nevysávat ústy. Můžeme totiž ránu infikovat některými patogeny, které máme běžně v ústech, a vyvolat dodatečný zánět. I hadí tlama a povrch jedových zubů jsou plné mikrobů – riziko bychom tedy neměli podceňovat.

Není však asi pravda, že by tyto mikroby byly přímo smrtícím nástrojem některých plazů, třeba varana komodského. Dlouho panovala představa, že velcí kopytníci, kteří se stávají kořistí varanů, zahynou po dlouhých hodinách či dnech v důsledku celkové mikrobiální otravy po infekci kousnutím.

Podle australského biologa Bryana Frye ovšem provádí varan po žrádle i při siestě až čtvrthodinové chvilky ústní hygieny. Olizuje si vnitřek i okraje tlamy a celou hlavu protahuje listím; to je možná lepší očista než u většiny lidí.

Zvěř, například buvoli, evidentně hyne na druhotnou infekci ze znečištěných bahnitých jezírek, kde se po útoku varana ochlazuje. Nadto doktor Fry potvrdil, že varan má v dolní čelisti jedové Duvernoyovy žlázy. Jed je vypouštěn do ústní dutiny, může bránit srážení krve a přispět k pomalému úhynu oběti. Výraznější smrtící schopnost těchto žláz, běžných také u ještěrek nebo užovek, je ale jinými badateli zpochybňována.

Produkty z jedů některých hadů, nejčastěji zmijí, se v malých dávkách přidávají do kosmetických přípravků a mastí slibujících omládnutí. Dobré účinky mají údajně i na kloubní a svalové záněty a bolesti, případně revmatismus.

Není divu – v těchto přípravcích je často přítomna také acetylsalicylová kyselina, tedy vlastně běžný protizánětlivý lék aspirin. Toto vnější použití jedů je nicméně bezpečné a dávky jsou neškodné i po případném průniku do krevního oběhu.

Na závěr to nejdůležitější: Jak se chovat po uštknutí jedovatým hadem?

V dnešní době 50% pokrytí zeměkoule satelitními sítěmi je třeba s sebou do přírody vždycky nosit mobil a okamžitě zavolat pomoc. V nemocnicích bývá k dispozici buď univerzální sérum proti jedům nejběžnějších hadů z dané oblasti, nebo specifické preparáty použitelné tehdy, když dokážeme bezpečně určit druh hada.

Jde-li o tropickou cizinu, hada nikdy nehoníme ani nezabíjíme – jeho hlava může reflexně uštknout i za hodinu po znehybnění! Končetinu (ta bývá uštknuta nejčastěji) uvolníme a držíme pod úrovní srdce, ruku můžeme zavěsit na šátek a přiložit chladící obvaz. Volně se posadíme, v případě ztráty vědomí zvedneme a zapřeme nohy oběti o stěnu či strom.

Zvážíme také zaškrcení krevního oběhu nad rankou směrem k srdci, ať už širším obinadlem, nebo pruhem látky. Zaškrcení má své zastánce i protivníky. Sice může zabránit působení jedu na celý organismus, ale někdy se při něm poškodí nervy a cévy přímo napadené jedem.

V případě zaškrcení obinadlo po 10-15 minutách na pár sekund povolíme, při začínajícím otoku ho úplně uvolníme. Končetina pod zaškrcením se tak trochu prokrví a jed se naředí. Malá množství jedu, která se při tom dostanou do těla, se mohou postupně odbourat v játrech nebo jiných orgánech.

Se smrtí po uštknutí to naštěstí není ve vyspělých zemích tak zlé. Například podle webu Floridské univerzity je v USA devětkrát pravděpodobnější, že člověk zahyne zásahem blesku než na hadí uštknutí.