Předpis se týká 23 živočišných a 14 rostlinných druhů. Část je jich takzvaně invazních. To znamená, že se k nám dostaly z jiných oblastí světa a nyní se v Evropě masivně šíří – čímž vytlačují původní organismy, poškozují ekosystémy a mnohdy dokonce ohrožují ekonomiku nebo lidské zdraví. Zbytek představují druhy, u nichž hrozí, že by se v Evropě mohly stát invazními.
Ministerstvo životního prostředí ČR ve své tiskové zprávě uvádí: „V souladu s uvedeným nařízením se invazní nepůvodní druhy s významným dopadem na EU nesmějí kromě jiného záměrně přivážet na území EU, a to včetně převozu přes toto území pod celním dohledem, držet, chovat, přepravovat do, z nebo v rámci EU, dále uvádět na trh nebo uvolňovat do životního prostředí.“
Toto opatření má rozhodně smysl. Biologové – jak zoologové, tak botanici – se už několik desetiletí snaží na problém invazních druhů upozorňovat a řešit ho. V odborné i popularizační literatuře najdete plno příkladů, jak vážné jsou negativní důsledky biologických invazí. Bylo by tudíž vrcholně neprozíravé rezignovat na boj s nimi.
Nic na tom nemění ani fakt, že lidé budou nevyhnutelně zavlékat do Evropy další organismy. O druzích, které sem mohou přijít a působit problémy, už něco víme, takže máme šanci tomu předejít.
Zmíněná směrnice je ostatně zaměřena do značné míry preventivně – jak jsme zmínili výše, vztahuje se i na některé druhy, které v evropské přírodě zatím nežijí, ale jsou potenciálně nebezpečné. Navíc by byl nesmysl k již existujícím problémům dobrovolně přidávat další. S nejhoršími případy invazí si příroda sama neporadí. Stačí si vyhledat, co invazní druhy napáchaly třeba na Guamu, na Havajských ostrovech, v Jižní Africe či ve Viktoriině jezeře.
Jeden příklad za všechny: Kolem roku 1950 byl na tichomořský ostrov Guam neúmyslně zavlečen jedovatý had bojga hnědá. Měl tu jen minimum přirozených nepřátel, zato však hojnost kořisti, takže se rychle šířil. V guamských ekosystémech způsobil katastrofu – vyhubil mnoho druhů obratlovců a u jiných značně zredukoval jejich početnost. Dokonce se přemnožil natolik, že začal ohrožovat i místní obyvatele.
V praxi bude uplatňování evropského nařízení (záměrně nemluvím o likvidaci dotčených druhů) zcela jistě mnohem méně dramatické, než se nám snaží namluvit média. Věci by prospělo, kdyby se uklidnila a přestala z celé záležitosti dělat senzaci.
Například mývaly či nosály v zoologických zahradách nebude nikdo zabíjet, zoo pouze přijmou opatření, aby neutíkali do volné přírody. O jejich dalším chovu poté, co stávající zvířata dožijí, se bude vyjednávat prostřednictvím výjimek.
Nový předpis je krok správným směrem.Seznam druhů, které reguluje, má sice určité nedostatky, ale ten bude průběžně aktualizován.
