V současnosti známe na 20 druhů bramboříků, vyskytují se v jižní a střední Evropě, jihozápadní Asii i severní Africe. Jediným naším původním druhem je brambořík nachový (Cyclamen purpurascens), který známe především z lesů jihozápadní Moravy, o jeho zdejším výskytu se vědělo už v polovině 16. století. Jinde se sice občas objeví také, na těchto místech však bývá zpravidla jen zplanělý.
Běžně jsou bramboříky pěstovány i v zahradách, snad nejčastější tu bývá mediteránní brambořík břečťanolistý, a jako ony nádherné hrnkové květiny bývají zas nabízeny k prodeji různé kultivary bramboříku perského. Musím ještě poznamenat, že v pražském Radotínském údolí mne před lety také překvapil až z jihovýchodní Evropy pocházející brambořík jarní (C. coum); ten sem ale nejspíš záměrně vysadil jen jakýsi šibal snažící se zpestřit naši „veskrze chudobnou květenu“.
Latinské jméno Cyclamen znal už starověk, jistě odkazovalo na kulovitou hlízku této rostliny (patrně z řeckého slova kyklos, kruh). O bramboříku se zmiňoval na začátku našeho letopočtu Plinius Starší, doporučoval jej sázet u všech domů, to aby nikomu neuškodily zlé léky, byl prý dobrý i proti hadům. Zároveň však před ním varoval, prohlásil totiž, že pokud jeho kořen překročí těhotná žena, potratí.
Podivnou reputaci si brambořík nesl až do raného novověku, ještě ani náš lékař Adam Huber na toto varování v roce 1596 nezapomněl a Angličan John Gerard v roce 1597 doporučoval dokonce i v zahradách nepřehlédnutelně označit všechna místa, na nichž je brambořík pěstován. Jak k takovému nařčení chudák brambořík přišel, není jasné.
Obsahuje sice jedovatý cyklamin, rozhodně jej však není tolik, aby pouhé našlápnutí na jeho kořeny mohlo způsobit nežádoucí potrat. Nejspíš bychom museli hledat původ tohoto tvrzení v pradávných pověstech. Jinak byl brambořík ve staré medicíně používán poměrně často, prý se znamenitě osvědčoval při léčbě nemocí uší, dobrý měl být ale i na řadu jiných potíží.
Ve středověku Češi slovo „brambořík“ vůbec neznali, této rostlině říkávali hezky česky „vořech svinský“ – lidem totiž nechutnal, byl dobrý leda tak pro prasata. Objevilo se vlastně teprve před 200 lety, poprvé snad v roce 1819 ve spisu Flora Čechica bratří Preslů. Právě tady dostaly české jméno i brambory, od nich bylo hned odvozeno i jméno brambořík; jistě to měla být narážka na podobnost podzemních částí obou rostlin.
Jenže ani sebehezčí brambory se v kráse bramboříku nevyrovnají, nelze se tedy divit, že tohle zvláštní „bramboření“ se v obecném jazyce s bezvýhradným pochopením nesetkalo. Botanikové s bramboříkem problém neměli a třeba i Božena Němcová toto jméno bez skrupulí použila už v roce 1855, spisovatelka Teréza Nováková jej ale neměla ráda ani na sklonku 19. století. Když v roce 1898 sepsala své dojmy z návštěvy Alp, neopomněla také vyjmenovat zajímavé rostliny, které cestou viděla: alpské bramboříky tu pro ni byly zásadně „cyclamy“. A přitom utrousila štiplavou poznámku: „Nikdy nenaučím se toto kvítko čarovného dechu nazývati ohyzdným jménem českých botaniků – bramboříkem.“
Čas všechny výhrady vůči bramboříku dávno zahladil, dnes už mu české jméno nikdo nevyčítá. Dokonce i starou pověst o jeho hrůzném vztahu k nastávajícím maminkám teď bereme s náležitou rezervou.
