Posledních pár kilometrů před Brandonem se nám stala taková nemilá věc. Auto najednou přestalo táhnout. Ze sto dvaceti kilometrů v hodině jsme se rapidně blížily k nule, nehledě na to, co jsem dělala. Auto prostě nejelo.
„Ty zpomaluješ? Brandon je až za dva kilometry,“ utrousila Alča, než si všimla mého polekaného výrazu. „Já to nechápu. Nádrž ukazuje ještě víc jak čtvrtinu plnou, elektronika funguje, jenom to prostě nejede. Pomalu jsme se zastavily u krajnice, vypnula jsem motor a tupě jsem zírala do deště narážejícího na přední sklo auta.
Znova nastartovat, znova se rozjet, zařadit dvojku a… zase to netáhne.
Kilometr před městem, kde na nás čekalo přespání u mamky jedné naší kamarádky z couchsurfingu a dokonce i garáž pro vyřešení všech protékajících míst našeho auta, rozhodl se Rusty, že vypoví službu.
Horko těžko jsme se došouraly k benzínce a doufaly, že třeba dotankování pomůže, nebo že je to třeba jenom tím, jak Rusty poprvé jede velké dálky a je jednoduše unavený.
Otočila jsem klíčkem v zapalování, a Rusty se rozjel do větru a deště vstříc bezpečné garáži.
Defenderem až na AljaškuDvě dívky, letitý Land Rover Defender 110 a země, kde jsou medvědi doma a lidé jen na návštěvě. Zkušené cestovatelky Alena Mahlejová a Marie Šnajdrová vyrazily na cestu do aljašské divočiny. První díl čtěte ZDE. Jejich videa sledujte ZDE. Webové stránky projektu najdete ZDE. |
Fey je neskutečně milá, energická a ke smíchu vždy připravená babička. Jakmile spatřila, že jsme jí přivezly její prý oblíbené sýrové brambůrky, vyprskla smíchy a už nás soukala dovnitř. Než jsme se zuly, už nám otevírala pivo, protože jak říká: „It is always a beer time“ (Vždycky je dobrý čas na to, dát si pivo.)
Celý večer se nesl v duchu veselých příhod a teprve v jedenáct večer jsme se zvedly od stolu, abychom zkontrolovaly Rustyho. Sníh na něm už roztál, ale to, co jsme objevily uvnitř nám na klidu nedodalo - celý zavazadlový prostor byl kompletně promočený a „obytná“ část se topila v loužích. Kdybychom dnes nedojely do bezpečí, asi bychom se z toho rozplakaly.
Ale jak úžasně nám všechno nahrálo do karet - Charla, která nás téměř donutila navštívit její mamku Fey, volná garáž, nadšená Fey, střecha nad hlavou i elektrické topení s fénem.
Byla to pro nás záchrana v opravdové nouzi.
Ještě než jsme šly spát, vytahaly jsme všechno z Rustyho, aby přes noc mohl trochu vysychat. Z obýváku, kde se Fey koukala na pozdní zprávy, se ozývalo varování před sněhovou bouří a za okny už to vypadalo, že mrazivá show právě začíná. V noci nás budil vítr ženoucí sníh proti oknům silou tanku a taky starosti o to, kudy nám do Rustyho tolik teče.
Vyšší limit, míň starostí„Nemusíte vyrazit hned na Aljašku, nechtěné dobrodružství v podobě nepojízdného auta vás může zaskočit i na toulkách Evropou. Před odjezdem se proto vyplatí nechat auto dobře prohlédnout v osvědčeném servisu a vyřešit všechny drobné závady, které jste třeba během roku odkládali. Pokud přeci jen dojde k poruše, pomůže vám příplatková asistence Vansafe,“ vysvětluje Martina Sobotová z platformy Vansafe, která se specializuje na pojištění obytných aut. „Zejména v zahraničí oceníte vysoké limity. Můžete se díky tomu nechat odtáhnout až domů (nebo do vybraného servisu), využít náhradní vozidlo, dopravu do servisu, nebo se spolehnout na rychlou opravu na místě. Služba funguje nepřetržitě, pomůže i se zařízením odtahu, servisu nebo s tlumočením po telefonu,“ pokračuje Sobotová z Vansafe. |
Zůstaly jsme u Fey dvě noci, protože druhý den se nedalo kvůli bouři ani vyjet. Obrázky z okolních městeček ukazovaly závěje sněhu, ledovku podobnou hokejovému kluzišti, popadané stožáry a dálnici, která vypadala spíš jako parkoviště zavátých kamionů a aut. Lidé, kteří neodolali a i přes varování vyjeli ven, tráví teď mnoho hodin ve svých autech ve sněhové pasti. Při představě, jak by se nám asi teď čekalo někde na dálnici v promočeném Rustym na záchranu nám naskočila husí kůže.
Mezitím, co jsme hledaly díry v karoserii našeho čtyřkolového parťáka a plnily je silikonem, učily jsme Fey nové písně na ukulele. V době covidu zůstala rok zavřená ve svém domě a jediné, co ji drželo nad vodou bylo právě každodenní hraní na ukulele - obdivuhodná dáma. Když pak na večeři přišla její téměř hluchá kamarádka, nebrala legrace konce.
S vyspraveným Rustym jsme odjížděly již za svitu slunce. Fey nás pevně objala, nenápadně si za brýlemi otřela slzičku a slíbila, že zůstaneme v kontaktu. Na silnicích roztál led a my se řítily dál, vstříc národnímu parku Grassland, kde žijí zvířata, která si již dlouho přeji spatřit naživo: divoké severoamerické bizony.
