Kamkoli se hne, vyvolává jeho přítomnost významné pohledy a šuškání. Jméno Mirai totiž dobře zná starší pán pracující na recepci i mladé slečny usrkávající v kavárně limonádu. Muzikant v zářivě žluté džísce rozdává úsměvy, přestože ho dnes bolí záda. Doplatil prý na to, že vše dělá na dřeň svých sil. Namísto fňukání je ale spokojený. A když vejde do tmavého fotoateliéru, pustí si z mobilu do úplného ticha zvuky zpívajících ptáků. Autor hitu Básně vypráví o potížích a změnách, které mu přináší oslava kulatin začínajících trojkou, i o svém frackovství či druhém životě, v němž by se rád věnoval právu a žil v rodném Japonsku.
Před vystoupením se vždycky rozcvičuji. Dám si padesát kliků a padesát dřepů, abych se nabudil. Kdysi jsem si k tomu pomáhal třemi panáky, ale musel jsem si najít jinou cestu, protože o víkendu máme i pět koncertů.
„Dneska mám narozeniny. Neptej se, kolik mi je. Všichni kámoši mají rodiny a už je vlastně neznám. Ale já jsem zpomalenej,“ zpíváte v písničce Narozeniny, kterou jste vydal loni. Napsal byste ji ke svým třicetinám, které jste právě oslavil, jinak?
Všechno to platí i dnes. Vůbec to ale není kritika. Jen v muzice žijeme trochu jiný život, než jaký mají lidi s normálnějším zaměstnáním. Kvůli koncertům většinou pracujeme o víkendech a kámoše moc nevidíme, protože ti pracují přes týden. Možná to ale tak obecně je. Lidi k sobě mají blíž na škole, kdy žijí komunitní život mnohem intenzivněji. A jak stárneme, tak se vzdalujeme, přirozeně si najdeme náhradní rodinu, tu opravdovou. Máme děti, které jsou naší prioritou, což je naprosto správné a chci to tak jednou taky mít. Akorát mě od toho můj životní styl zatím vzdaluje, přibrzďuje mě. Proto to slovo zpomalenej.
