Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Magazín

Výchova vysoce citlivých dětí. Praktické rady, jak zacházet s vnímavými dětmi

Výchova vysoce citlivých dětí foto: Shutterstock

Doporučujeme
V knize, z níž přinášíme ukázku, její autorka Julie Leuze shromáždila rady rodičů i odborníků, které by mohly pomoci s výchovou tzv. vysoce citlivých dětí.
  10:00

Tato kniha si nečiní nároky na to, aby byla vědeckou publikací, a určité výchovné metody by se rovněž neměly stát dogmatem. Co se týče vědy, výzkum je ještě v plenkách. Pokud bychom k výchově přistupovali podle předem daných schémat, znamenalo by to, že jsme nepochopili jedinečnost dětí a jejich rodičů. Proto zde nenajdete jednoznačnou definici toho, jak vypadá vysoce citlivé dítě.

Tak jako jiné děti i vysoce citlivé děti se navzájem velice liší. Některé jsou extrémně citlivé na hluk, ale jinak zdánlivě nikterak nevyčnívají; jiné svou vysokou citlivost projevují především v mezilidských vztazích; u jiných byste našli všechny znaky uvedené v seznamech projevů vysoké citlivosti. Vysoká citlivost se tedy může projevovat různě, a proto své dítě nepoznáte ve všech popisovaných znacích ani u něj nebudete moct použít všechny navrhované rady.

VÝCHOVA VYSOCE CITLIVÝCH DĚTÍ

V knize nakladatelství Portál odborná novinářka Julie Leuze nabízí praktické rady pro výchovu tzv. vysoce citlivých dětí.

Díkybohu, vysoce citliví lidé jsou individuality stejně jako jiní lidé. Nelze na ně nahlížet výhradně skrze filtr vysoké citlivosti ani je kvůli ní zatracovat, ale také je nebudeme stavět na piedestal. Abych se vyjádřila slovy jednoho vysoce citlivého dítěte: „Nejsem přece ze zlata nebo ze stříbra. Jenomže vy jste zelení a já žlutý. Prostě trochu jiný.“ Jak se matky a otcové k této jinakosti staví, jaké problémy se nejčastěji vyskytují a jaké rady k tomu mají rodiče i odborníci – o tom všem pojednává kniha Vysoce citlivé děti.

Co je vysoká citlivost?

Vysoká citlivost znamená intenzivnější míru vnímání a hlubší zpracovávání vjemů, jako jsou zvuky, pachy, optické a hmatové podněty, teplo, chlad aj. Tohle všechno kráčí ruku v ruce s tendencí k nadměrné stimulaci, která se u dospělých projevuje pocitem, že jsou ve stresu, ale také poruchami spánku a řadou jiných tělesných symptomů.

Zkratku „HSP“ pro „highly sensitive person“, tedy „vysoce citlivý člověk“ zavedla americká psycholožka Elaine Aronová ve své knize z roku 1996 (česky 2020) nazvané Vysoce citliví lidé: Jak vzkvétat ve světě, který vás zahlcuje. Sama Aronová je vysoce citlivá, což zjistila v průběhu psychoterapie – řadu let předtím, než napsala svou knihu. Od té doby se tématem vysoké citlivosti intenzivně zabývá v rámci výzkumů i ve svých publikacích.

Podle Aronové je asi 15 procent lidí vysoce citlivých. Ve většině případů lze vysokou citlivost zjistit hned po narození. Studie o dvojčatech poukazují na fakt, že vysoká citlivost je dědičná. Již v kojeneckém věku mají vysoce citlivé osoby bdělejší mozek, rychleji u nich nastává poplašná reakce a reagují na velmi jemné nuance vjemů. Výsledkem je, že vysoce citliví lidé již od narození registrují a zpracovávají mimořádné množství informací. Pokud na ně působí příliš mnoho podnětů, reagují v každém věku choulostivě a mnohdy předrážděně.

Dopřejte dítěti krásu

S procvičováním smyslů je úzce spojená oblast vnímání krásy. Krása je pro vysoce citlivé děti nezanedbatelným faktorem, jelikož souvisí s požitkem, láskou a soucítěním. Bianca konstatuje: „Moje dítě miluje krásné věci, je romantické, nostalgické a požitkářské.“ A Waltraud říká: „Můj syn má hluboký smysl pro jemné a krásné věci a velice soucítí se zvířaty.“

Neurobiolog a psychoterapeut Joachim Bauer pod výmluvným nadpisem „Vnímání krásna: Mozek není žádná popelnice“ píše: „Obrazy ničení a násilí se ukládají jako neuronové vzorce, které se pak stávají součástí repertoáru našich představ. (…) Ničivost má neurobiologické dopady, ale totéž platí i pro krásu – všechno, co vidíme, v nás zanechává stopy. (…) Měli bychom – v každém případě by to mělo své neurobiologické důsledky – rozvíjet vnímavost pro to, které vjemy k sobě pustíme, co nám osobně dělá dobře a co nikoli. A měli bychom se aktivněji zasadit o to, abychom více upírali oči na takové věci, které nám osobně připadají krásné, abychom prožívali to, co se nám samotným líbí, a dělali to, co je nám příjemné.“

Krása se tedy odráží v mozku. A také v duši, jak píše páter Anselm Grün: „Když se na něco budeme dívat tak, že se do dívání zcela ponoříme, utvoříme jednotu s tím, co vidíme. (…) Oko potřebuje krásu, aby se obtiskla do duše a učinila ji krásnou.“

Neurobiologie a náboženství – dvě oblasti, které na první pohled nemají mnoho společného. Ale dospěly k témuž výsledku: člověk potřebuje krásu! Umožněte tedy svému vysoce citlivému dítěti, aby mu jeho smysl pro krásu přinášel užitek. Dopřejte mu krásu přírody, umění, estetického prostředí, ale zprostředkujte mu ji také formou laskavého vzájemného kontaktu. I to sem totiž patří: vnitřní krása.

Věčný šlágr v podobě přemíry podnětů

Ze zkušeností rodičů:

„Ve škole se jen velice špatně soustředí a často mi vypráví, že je na něj ve třídě velký hluk. Mnohem lépe se učí, když mu pak doma všechno vysvětlím sama. Kromě toho nezvládá zadávání několika úkolů najednou, vždycky se bojí, že na něco zapomene,“ vypráví Silke.

Její syn je typickým příkladem, neboť těžkosti s přemírou podnětů ve školním věku jsou u vysoce citlivých dětí běžné. A mají nepříjemné důsledky: dítě se již nedokáže soustředit na úkoly, protože má příliš práce se zpracováváním vnějších vjemů. Podobné dopady mají rozmanité sociální interakce a nejrůznější nálady ve třídě, když už se dítě – na rozdíl od mateřské školy – nemůže stáhnout do ústraní nebo se vymezit.

Mona vypráví o své devítileté dceři: „Okamžitě vycítí každou změnu nálady a trpí, když se jedná o negativní náladu… když je někdo ve třídě viditelně nešťastný. Nesnese, když vidí sebemenší nespravedlivost. Když se malé holky ve škole ‚normálně‘ škorpí, sedí mi pak v poledne na klíně a pláče, protože nedokáže pochopit, proč se k sobě takhle chovají. Harmonie je pro ni stejně potřebná jako vzduch k dýchání. Pokud harmonie chybí, doslova ji to ochromí a ona jen přemýšlí a přemýšlí… hledá vysvětlení. Pak se jen stěží soustředí na domácí úkoly.“

Monina dcera nemá tyto potíže jen odpoledne, její pozornost vázne i ve škole:

„Soustředění a rychlost práce jsou problematické, protože se mnohdy víc zabývá mezilidskými procesy ve třídě (přinejmenším v hlavě) než jinými věcmi. Harmonie ve třídě je pro ni důležitější než například písemka z matematiky…“

Návrh řešení: zpomalení jako cesta ven

Přemíru podnětů ve škole bohužel obejít nelze. Vaše dítě se musí naučit s ní zacházet a v soukromém prostředí ji vykompenzovat – to, s čím jste začali už ve školce, tedy nyní musíte dovést k mistrovství.

Autoři Johannes Pausch a Gert Böhm píšou: „Kdo se životem jen hekticky žene, ten nemůže zůstat věčně zdráv. Tělo a duše pozbydou vzájemnou jednotu, pokud je člověk ustavičně v rychlém pohybu a nedopřeje si přestávku na odpočinek. Většina těchto lidí by měla zpomalit, protože neustálé vysoké tempo škodí tělu i duši. Člověk není stvořen pro vysoké rychlosti. Duše cestuje pomalu.“ Bylo by namístě dodat: duše vysoce citlivých lidí cestuje dokonce ještě pomaleji! Klidnější životní rytmus a změna vědomí – to zní nadmíru teoreticky a navíc se taková věc realizuje jen stěží. Ale podívejme se na jednu z dotázaných matek, Petru, a hned uvidíme, jak to celé může vypadat v praxi. A že se to osvědčilo!

Petřin vysoce citlivý a mimořádně nadaný čtrnáctiletý syn se dlouho nedokázal vyrovnat s přemírou vjemů během školního dne. Petra vypráví:

„Často jsem ho v minulosti musela nechat jeden den v týdnu doma, protože hladina hluku a školní den ho prostě stály tolik sil, že celý den a následující noc prospal. V minulém roce se to zlepšilo. Ještě před půl rokem kromě toho trávil celý víkend v posteli a četl si nebo spal, aby se zotavil před dalším školním týdnem.“

Petra tedy synovi dopřála to, co potřeboval a jak dlouho to potřeboval: klid, kompenzaci, spánek. Vědomě se rozhodla proti zažitému modelu, který u svých školáků praktikuje řada rodičů, totiž že musejí být, pokud možno, neustále zdraví a chodit do školy a o víkendu se učit.

Petra vypráví dál:

„Moje tři děti nutně potřebují sport jako kompenzaci dlouhého sezení ve škole.“

Zpomalit tedy může z praktického hlediska znamenat to, že dítěti dopřejete sobotu v posteli s knihou. Zpomalit ale může znamenat i to, že mu umožníte sportovní aktivity a odeberete mu některé domácí povinnosti. Důležité je jen to, aby v nějaké formě došlo ke kompenzaci přemíry podnětů ze školy.

Nechte dítěti přestávky na odpočinek, chápejte je jako nutnost! Například pokud se má dítě o víkendu učit, protože ho čeká písemka, dopřejte mu přinejmenším jeden den volna. Vysoce citlivé děti nemohou jet bez ustání na plný výkon! Odpočaté a zklidněné vysoce citlivé dítě se bude učit mnohem lépe, než kdyby na sobě ještě cítilo tlak předcházejícího týdne.

Nebo rozložte učení na menší části, aby před sebou dítě nemělo hromadu nové látky, nýbrž přehledné a zvládnutelné množství. Snažte se využít zkušenosti, které má Petra od svých tří dětí:

„Každé vysoce citlivé dítě by mělo během všedních dní normálně fungovat. Je ale nezbytně nutné dbát na to, že takové dítě potřebuje nekonečně víc času na odpočinek a regeneraci sil!“

Neustále si připomínejte, že vysoce citlivé děti silně vnímají atmosféru v rodině a berou ji za svou. Zařaďte tedy vědomě nižší rychlostní stupeň i vy a buďte svým dětem příkladem. Ukažte jim, jak se to dá udělat – uvolnit se, vypnout, načerpat nové síly. Právě to se totiž vaše dítě musí naučit, aby dokázalo vyrovnávat přemíru vjemů ze školy.

Na školských strukturách toho bohužel mnoho změnit nedokážete, ale můžete zapracovat tam, kde nikdo jiný než vy ve svých rukou nedrží schopnost něco změnit – ve své rodině. K nezbytným změnám patří například i to, že televize a počítač dostanou jen okrajovou možnost utvářet náplň volného času.

Redakčně kráceno a upraveno.

Autor: