Stačí ve dvou kolech propojit tři strany trojúhelníku dříve než soupeř a soutěžící může pro výhru k bankomatu. Tak jednoduchá jsou pravidla soutěže, kterou zná z televizních obrazovek v Česku asi každý. Když v roce 1997 vysílali AZ-kvíz poprvé, nikoho tehdy ani nenapadlo, že by se mohl udržet až do roku 2000, natož dvacet let. Je to vážně trochu zvláštní. Design studia působí amatérským dojmem, průměrná výhra činí 6000 Kč. Přesto si soutěž veřejnost získala. Odvysílalo se už pět tisíc dílů s přibližně 10 000 soutěžícími. ,,Obsah předčí formu, na nic si nehrajeme,“ vysvětluje popularitu soutěže její moderátor, který k ní, možná i díky svým iniciálám, neodmyslitelně patří.
LN: Oslavil jste svých dvacet let v AZ-kvízu?
Pracovně ani moc ne, akorát jubilejní díl měl neobvyklý závěr. Sešli jsme se v něm s kolegyní Evou Machourkovou společně, zmínili několik statistických údajů a připili si. Oslavovat se ale ještě bude v květnu v tradiční den otevřených dveří České televize, který bude probíhat i v Brně, kdy si všichni návštěvníci budou moci v AZ-kvízu zahrát.
LN: Jak je možné, že vám po takové době ještě nezačal jít na nervy?
Ono to navenek vypadá, že tím trávím každý den. Když někam přijdu, lidé občas říkají: před chvílí jsem tě viděl v televizi, a ty už jsi tady! Tak to ale není. AZ-kvíz mi zabere dva dny v měsíci, během nichž natočíme deset dílů.
LN: Co vás na jeho moderování nejvíce baví?
Setkávání s lidmi. Jak ze štábu, je to fajn parta, tak se soutěžícími. Každý má jinou motivaci, proč do soutěže jde. Na natáčení se vždy těším.
LN: Z obrazovky se zdá, že ve studiu vládne pohoda...
Ano, soutěžící si ji chválí. Na první pohled vypadá soutěž jednoduše, v obýváku dokáže být každý král. Jakmile ale přijdete do studia, je to jiné. Znervózníte, přemítáte, před kým vším se ztrapníte. Stává se, že soutěžící nechtějí prozradit své povolání. Představte si, že jste třeba profesor biologie a nevzpomenete si na nějakého ptáka. To pak už ani nemůžete dál učit! Tak se snažíme zmírnit stres a vytvořit příjemné prostředí. Notoričtí návštěvníci soutěží říkají, že je to u nás lepší než jinde, kde jsou třeba roztleskávačky publika a hlavním hrdinou je moderátor. U nás si na nic nehrajeme.
LN: Výpadek ve vysílání jste nikdy neměli?
Některé programy běžící na starých počítačích přestaly s přechodem do nového milénia fungovat. A tak jsme 2. ledna 2000 přišli do studia a zjistili, že nemůžeme natáčet. Bylo to jedinkrát za dvacet let, co se zrušilo celé natáčení.
LN: Jak si vysvětlujete, že se soutěž stala takovým fenoménem?
Myslím, že je to dáno třemi faktory. Má jednoduchá pravidla, která hned každý pochopí. Roli hraje také taktika. V mnoha soutěžích je více hráčů a odpovídá se na kvízové otázky, málokdy jsou ale v interakci. Zato v AZ-kvízu musí reagovat jeden na druhého. A je to i tím, že diváci můžou hrát s námi, v obýváku nebo v hospodě. Mají pět vteřin na to, aby si také zkusili odpovědět.
LN: S pokrokem moderních technologií jde dopředu i design soutěží. U vás ale zůstává velmi jednoduchý.
Jsem rád, že v AZ-kvízu dokáže obsah předčit formu, protože v poslední době to bývá naopak. Forma je ta největší bomba a ostatní pokulhává.
LN: Výhra, která může dosáhnout třeba jen 1100 Kč, asi také nebude tím hlavním lákadlem...
Peníze rozhodně motivací nejsou. Mám rád soutěžící, co se přihlásí ze sportu, že si jen chtějí ověřit, co vědí a co ne. Nikdo neví všechno. Ptáme se ale na to, co by lidé vědět měli, nebo aspoň mohli.
LN: V jaké oblasti jste nejsilnější vy?
V sociální komunikaci nebo když se ptají na nějaké herce, filmy nebo divadelní hry, protože jsem vystudoval JAMU. Jakmile se ale otázka týká stromů nebo rostlin, netuším, o čem je řeč.
LN: Míváte mezi soutěžícími svého favorita?
Ne, to by mě mohlo ovlivnit a já se snažím být spravedlivý. Poslední slovo má ale režie a dramaturgie, které soutěž bedlivě sledují. Někdy mám tendenci uznat třeba nějakou zkomoleninu, oni však natáčení přeruší a řeknou, že to nemůžou uznat. Baví mě sledovat neverbální komunikaci soutěžícího, jestli je v napětí, a říkám si jen tak pro sebe: Víš, nevíš?
LN: Soutěží prošlo na deset tisíc lidí. Mají něco společného?
Hodně jich k nám jde proto, že se vsadili v práci nebo v hospodě. Jiní už dlouho sbírají odvahu a konečně se odhodlali, někteří se hlásí opakovaně. Pak se mezi nimi najdou i ti, kteří mají soutěžení jako koníček a obcházejí všechny televizní soutěže.
LN: Vybavíte si nějakého obzvláště zajímavého soutěžícího?
Nedávno mi byl velmi sympatický takový statný pořízek s rudým plnovousem. Na první pohled vůbec nevypadal jako vzdělanec, spíš jako dřevorubec. Říkal, že pracuje ve státní správě. Vyjmenovával nejrůznější koníčky, které si určitě vymyslel. Bylo nepravděpodobné, že by se jim opravdu věnoval. A když byl v soutěži už počtvrté, vydoloval jsem z něj, že dělá bachaře v kriminále. Byl to ale velmi chytrý člověk.
LN: Narážíte i na méně sympatické hráče?
Za těch dvacet let to byl jeden jediný člověk. Naštval tenkrát celý štáb. Každé písmeno totiž uvozoval slovem, které začínalo zločinem. Místo klasického K jako Karel říkal například U jako úchyl nebo V jako vražda. Bylo to velmi nepříjemné. Byl ale inteligentní, a navíc měl u bankomatu velké štěstí. Nikdo mu výhru nepřál.
