V pracovně na něj dohlíží busta dědečka, architekta Jiřího Kodla, i fotografie tatínka, sběratele a starožitníka Pavla Kodla, který jej kdysi přivedl k lásce k výtvarnému umění – i k rodinnému byznysu. Tomu se dnes věnují i jeho tři děti, tedy pátá generace pražské sběratelské rodiny.
Přes dva roky covidové nejistoty se trhu s uměním v dnešní době překvapivě daří, lidé nešetří, ale naopak utrácejí a rozšiřují své umělecké sbírky. A kromě stabilně nejdražší meziválečné avantgardy zažívá obrovský boom i současné umění. Martin Kodl má tedy spoustu důvodů ke spokojenosti. Když mi v galerii na pražské Národní třídě dvě hodiny nadšeně přibližuje příběhy obrazů, které mu prošly rukama, je jasné, že mám před sebou člověka, který svou prací doslova žije.
Vyrůstal jste ve vile, kterou navrhl váš dědeček a kde visela díla slavných českých malířů. Byl to pro vás svým způsobem závazek?
Určitě ano, dům i obrazy, to pro mě byla svatá věc. V tom domě dnes už nežijeme, když se rozšiřovala Patočkova ulice, stát od nás odkoupil za směšnou částku pozemek a velkou část zahrady pak zabrala výpadovka. Když se nám narodily děti, přestěhovali jsme se. Ale pořád mám ten dům rád a často kolem něj chodím. Stále bydlíme nedaleko, a když jdu do práce pěšky, vždycky si na dědečka vzpomenu, občas se u toho domu zastavím nebo se zajdu podívat dovnitř.
