Existuje něco, co si zaslouží cenzuru víc než cenzura samotná? Rozhodnutí předních světových uměleckých institucí nevystavit pro veřejnost provokativní díla, se setkalo s protesty zastánců svobodného vyjadřování, kteří se obávají, kam tento trend směřuje. A zároveň nabízí dokonalou příležitost připomenout, která díla v moderní historii jedni pokládají za nepřijatelně šokující, a zároveň se jim daří měnit způsob, jakým přemýšlíme o umění, píše Grovier.
V reakci na protesty ochránců zvířat zrušilo tento měsíc newyorské Guggenheimovo muzeum instalaci dvou brutálních videí - na jednom kopulují potetovaní vepři a druhé zachycuje souboj pitbulů - stejně jako vystavení díla Theater of the World (Divadlo světa) čínského umělce Chuang Jung-pchinga. Jeho Divadlo světa představuje velká klec ze dřeva a pletiva, v níž je uzavřená menažérie hladových gekonů a lučních koníků, cvrčků a švábů, kteří předvádějí skutečný souboj o přežití těch nejsilnějších.
Tento měsíc také pařížský Louvre oznámil, že ruší plány vystavit sexuálně explicitní sousoší holandského umělce a designéra Joepa Van Lieshouta. Jeho 12 metrů vysoká hrubá stavba, která vypadá jako sestavená z kostiček Lego, zobrazuje muže obcujícího se čtyřnohým tvorem. Vystavit dílo nazvané Domestikátor, které podle jeho tvůrce zobrazuje člověka zasahujícího do běhu přírody, se nakonec rozhodlo Pompidouovo centrum.
Van Lieshout po rozhodnutí Louvru dílo nevystavit obvinil slavnou galerii z pokrytectví, protože se v jejích zdech „vystavují malby a sochy zpodobňující nahé ženy, znásilňování či sodomii mnohem otevřenějším způsobem, než je Domestikátor“.
Studenti historie umění nepochybně ocení načasování těchto kontroverzí, které přicházejí přesně 100 let poté, co se odehrál jeden z nejslavnějších cenzorských zásahů historie moderní kultury - rozhodnutí Společnosti nezávislých umělců v New Yorku z roku 1917 nevystavit průlomové dílo konceptuálního sochařství nazvané Fountain (Fontána), které vytvořil Marcel Duchamp převrácením pisoáru na stranu. A následujících 100 let rozhodně nebylo prosto uměleckých kontroverzí.
Zapsala se mezi ně například Erased de Kooning Drawing (Vygumovaná kresba de Kooninga) od Roberta Rauschenberga z roku 1953. Rauschenberg chtěl zjistit, jestli může vzniknout umění tím, že se stopy po něm vymažou gumou. Proto Rauschenberg přesvědčil svého přítele, holandsko-amerického abstraktního malíře Willema de Kooninga, aby obětoval jednu ze svých kreseb a vymazal ji. A diváci se mohou rozhodnout, zda je obrázek bez obrázku stále obrázkem, anebo zda vystavované dílo představuje jen prázdný rám obklopující absenci díla - symbol věčné umělecké ztráty.
Zatímco Duchamp použil ke vzniku své Fontány nepoužitý pisoár, italský avantgardista Piero Manzoni v roce 1961 zašel o dost dál svým dílem Merda d’Artista (Umělcovo hovno). Celkem 90 plechovek naplnil 2700 gramy vlastních exkrementů. Loni v létě se jedna z nich vydražila za 275.000 eur (7,1 milionu Kč).
Britský pop-artista Allen Jones byl dlouhodobě terčem kritiky, že s objekty zachází jako s ženami a s ženami jako s objekty. Jeho reakcí bylo v roce 1969 dílo nazvané Chair (Židle) a k němu tematicky sladěný stůl a věšák na klobouky, které zobrazují spoře oděné ženské postavy zapracované do nepříliš ergonomického nábytku. V roce 1986 na Mezinárodní den žen polily dílo dvě aktivistky za práva žen kyselinou na odstraňování nátěrů.
V roce 1989 padla nejen Berlínská zeď. V New Yorku pod rouškou noci 15. března rozřezal tým dělníků na kousky 36 metrů dlouhé a 3,6 metru vysoké kontroverzní sochařské dílo Richarda Serry Tilted Arc (Nahnutý oblouk), které bylo o osm let dříve postaveno na Federal Plaza. Pod záminkou, že dílo slouží jako útočiště pro teroristy, hlodavce a vandaly, se porota rozhodla ho odstranit a přesunout do skladiště.
Skutečně osobní přínos do vlastního umění vnesl britský umělec Marc Quinn, který si během pěti měsíců v roce 1991 nechal odebrat pět litrů vlastní krve a nalil ji do průsvitné, zmražené formy v podobě své tváře. Dílo se jmenuje příhodně Self (Já sám). A zatímco pro jedny je Quinnova práce jen upírským pokusem o zviditelnění, jiní ho vnímají jako pokračování tradice sebezpodobňování umělců s akcentací křehkosti lidského bytí.
Svůj zářez do světa kontroverzního moderního umění učinil i český výtvarník David Černý dílem Žralok z roku 2005. Ve variaci na instalaci britského umělce Damiena Hirsta, který v roce 1991 nechal „plavat“ žraloka v nádrži s formaldehydem, nechal Černý před diváky v nádrži plavat svázanou sochu sesazeného a popraveného iráckého diktátora Saddáma Husajna.
Zatímco podle některých kritiků tím Husajna příliš stavěl do role oběti, podle jiných bylo zbytečně názorné. Kontroverzní dílo mělo být vystaveno v muzeu v belgickém Middelkerke, ale počátkem roku 2006 to vyhláškou zakázal starosta města Michel Landuyt ze strachu, že „jisté skupiny populace by toto dílo mohly vnímat jako příliš provokativní“.
