Mladý irský běžec Ciaran Fitzpatrick tušil, že dělá něco špatně, ale nevěděl co. Už rok nemohl pořádně trénovat, měl opakovaná zranění - lýtka, záda, znovu lýtka. Nakonec poslal do Keni, kde žije Australan Rob Higley, mail se záhlavím Potřebuju naučit běhat!. Podobných e-mailů od běžců, kteří opakovaně trpí na zranění, chodí tomuhle Australanovi desítky.
"První lekce: choď všude bosky. Až tě z toho nebudou bolet šlapky a budeš moct chodit naboso v lese, po štěrku i po kamenech, ozvi se," zní jeho stále stejná odpověď.
"Chůze naboso je umění a ti, kteří chodí bosky celý život, vnímají její nuance," říká Higley, který sám chodí bez bot od doby, kdy se do Keni před několika lety přistěhoval. Měl naučit místní běžce, jak lépe využít svého přirozeného talentu. Dnes přiznává, že se toho víc naučil on od nich.
