5. května 2009 12:03 Lidovky.cz > Relax > Vztahy

Bez chůvy se neobejdu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 11Diskuse
Rodina = máma + táta + dítě + chůva. Jan Vávra si nepřál, aby jeho žena Martina po porodu opustila svoji práci. "Nechtěl jsem, aby se z ní stala jiná osoba," vysvětluje, proč se rozhodli zaměstnat chůvu Janu (vpravo). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Rodina = máma + táta + dítě + chůva. Jan Vávra si nepřál, aby jeho žena Martina po porodu opustila svoji práci. "Nechtěl jsem, aby se z ní stala jiná osoba," vysvětluje, proč se rozhodli zaměstnat chůvu Janu (vpravo). | foto:  František Vlček, Lidové noviny

Krkavčí matka. Tak se občas lidé dívají na ženu, která péči o dítě přenechá chůvě. Martina Vávrová (32) a Miluše Kafková (31) to udělaly a nestydí se za to. „Mnohé ženy, které říkají, že se obětovaly kvůli dětem, dělají z nouze ctnost. Ve skutečnosti neměly práci, v níž by chtěly zůstat,“ říká Miluše.

Sedím v pražském hotelu Four Seasons na pracovní snídani, když Martině Vávrové, PR ředitelce hotelu, zazvoní telefon. „Kašle? Tak mu, prosím, udělej čaj a dnes ven nechoďte. Díky,“ odpovídá Martina do telefonu. Na můj tázavý výraz odvětí: „To byla chůva. Prý Honzíkovi není dobře, tak dnes zůstane v posteli.“

Vávrovi patří k nemnoha českým rodinám, které se rozhodly platit cizí paní za to, že se bude celodenně starat o jejich dítě, aby oni mohli pracovat. Rozmařilost? Ne. V jejich případě nutnost. Oba jsou pracovně velmi vytížení a práce se vzdát nechtějí, protože je baví.

Uvozovky dolníTo, že máme chůvu, neznamená, že nemilujeme svého syna. Jen jsme nechtěli od základu překopat svůj život.

Jan VávraUvozovky horní

„Už když jsem byla těhotná, bylo jasné, že doma s dítětem moc dlouho nepobudu,“ říká Martina a pokračuje: „Nedovedla jsem si představit, že by se ze mě stala žena v domácnosti“. Její manžel Jan Vávra, ředitel PR agentury Ariston, souhlasně pokyvuje hlavou. „Zamiloval jsem se do Martiny, která měla plno různých aktivit a rozhodně nebyla prototypem budoucí ocelové matky. I proto si rozumíme. Já bych nechtěl, aby se z ní po porodu stala jiná osoba. Nechtěl bych žít s ocelovou matkou!“ směje se Jan.

Kdo je ocelová matka? „Profesionální matka a hospodyně, která má při výchově dětí a vaření ještě naklizený byt ,“ vysvětluje Vávra a pokračuje: „Jenže to má i stinnou stránku. Ženy, co jsou s dítětem doma, jsou vystresované z toho, že nikam nemohou, že jsou jejich možnosti omezené stejně jako jejich zážitky. A pak logicky začnou volat manželovi ve čtyři odpoledne, proč už není doma. Vystresované matky stresují manžela a nakonec i děti. Jsem šťastný, že máme chůvu a Martina nemusí vést tenhle jednotvárný život,“ pochvaluje si Jan.

Mateřská? Jen pět měsíců
Nabízí se otázka, zda to není od rodičů sobecký postoj. „Určitě ne,“ vyvrací tento názor Jan. „To, že máme chůvu, neznamená, že bychom nemilovali svého syna, jen si nemyslíme, že narozením dítěte bychom měli od základu překopat náš život. Trávíme s ním i tak hodně času, a když jsme s ním, věnujeme se mu naplno,“ vysvětluje.

Martina byla s Honzíkem doma pět měsíců. Jejich nynější chůva Jana u nich pracovala nejprve jako výpomoc v domácnosti, ale když Martina dostala pracovní nabídku, která se neodmítá, nabídla Janě práci na plný úvazek. Shodou šťastných náhod je Jana vystudovaná zdravotní sestra, takže měla pro práci chůvy dobré předpoklady. Vávrovi dnes berou chůvu jako součást rodiny. Jana k nim přichází v osm ráno a celý den se věnuje Honzíkovi: jde s ním ven, uvaří oběd, hraje si s ním, a když je třeba, zastoupí rodiče třeba u očkování. „Má syna hrozně ráda a Honzík ji taky. Všechno funguje tak, jak má,“ tvrdí Martina.

Babička, nebo chůva? Když tchyně Miluše Kafkové přišla o práci, rozhodli se manželé Kafkovi, že ji zaměstnají jako chůvu. Zatím se zdá, že to bylo ideální řešení.

Nezdá se mi možné, že by aspoň něco neskřípalo. Nežárlí třeba Martina na chůvu? Nedohadují se o výchově? A co když jednou bude Honzík říkat chůvě mami, jako se to stalo jedné mojí známé, která pak ještě dlouho napravovala vzniklé škody a nakonec se musela chůvy vzdát? Martina všechny moje argumenty vyvrací s tím, že Janě plně důvěřuje. „Zásadní je vybrat si chůvu, které můžete věřit. Jana syna velmi dobře vede, ona je ta, co ho opravdu vychovává, zatímco já - protože ho tak málo vidím - ho spíš rozmazluji,“ směje se Martina a pokračuje: „Honzík se dokáže občas pěkně vztekat - asi jako každé dítě. Nedávno ho něco naštvalo, přišel a praštil mě. K Janě by si to nedovolil! Bylo až komické sledovat tu scénku, jak ho chůva usměrňovala slovy: Honzíku, takhle se k mamince nechová!“

Martinu její nejbližší okolí v rozhodnutí mít chůvu podporuje. S údivem a překvapením se setkává spíš u kolegů nebo pracovních partnerů, kteří nemohou pochopit, jak mohla odejít od tak malého dítěte do práce. „Samozřejmě jsou chvíle, kdy je mi líto, že s ním netrávím víc času, protože je ve věku, kdy začíná mluvit a je s ním legrace. Ale na druhou stranu si myslím, že nejsem krkavčí matka jen proto, že s ním netrávím čtyřiadvacet hodin denně.“ Výhodou chůvy je podle Vávrových nejen to, že rodiče mohou dál pracovat. „Je to i pro dobro dítěte. Tím, že se v jeho okolí bude vyskytovat další člověk, nebude nezdravě závislé na matce, a bude tím pádem veselejší a společenštější,“ myslí si Martina a Jan.

Místo chůvy tchýně
Ve vinohradském činžáku jsem navštívila další ženu, která se bez chůvy neobejde. Miluše Kafková pracuje v realitní firmě Ballymore jako vedoucí oddělení obchodních pronájmů. Práce ji baví, ale je hodně časově náročná. Miluše a její partner Lukáš, majitel zvukového studia, začali hledat chůvu už tři měsíce předtím, než se jejich syn Matyáš (nyní osm měsíců) narodil.

„Udělala jsem si regulérní výběrové řízení,“ vypráví Miluše. „Dala jsem si inzerát a ozvalo se pár zájemkyň. Ale pochopili jsme, že tudy cesta nevede. Adeptky hledaly jen cestu k rychlému výdělku. Jedna slečna měla například pěticentimetrové umělé nehty! Nedovedla jsem si představit, že by s takovými nehty malého přebalovala. Další zase nejvíc zajímalo, kam budeme jezdit na zahraniční služební cesty. Byli jsme rozčarovaní.“

Miluše pak hledala na internetu a ptala se známých. Nakonec v jejím soukromém konkurzu zvítězila agentura BIBO, kterou jí doporučila kolegyně z práce.

Agentuře dali jasné požadavky -chtějí chůvu, která se bude umět postarat o kojence, protože Miluše do šesti měsiců plně kojila. A protože chodila do práce, chůva musela syna přivézt na kojení, nebo naopak Miluše odstříkávala mléko, které mu chůva dávala. Musel to tedy být člověk naprosto spolehlivý.

Nakonec jim agentura našla přesně to, co hledali - chůvu na míru. Eva byla zdravotní sestra, měla vystudovanou i pedagogickou fakultu, praxi na kojeneckém oddělení a zkušenosti jako chůva. „Byla velmi vzdělaná a milá. Samozřejmě, nikdo není dokonalý, i ona měla nějaké nedostatky - například jsme chtěli, aby řídila auto, a ona chudák neuměla ani vyjet z garáže. Ale jinak byla super,“ vypráví Miluše.

Za zprostředkování si agentura účtovala pevnou sazbu patnáct tisíc korun. Evin plat se pohyboval mezi dvaceti až třiceti tisíci korunami měsíčně.

„Za méně chůvu na plný úvazek neseženete. Platí se paušál, ale zajistíte si tím klid. My jsme nechtěli paní, která bude chodit občas a bude si k tomu hledat ještě jinou práci. Potřebovali jsme někoho, na koho se budeme moci plně spolehnout,“ vysvětluje Miluše.

Evu však Miluše zaměstnávala jen tři měsíce. Pak totiž její tchyně přišla o práci a partneři se domluvili, že ji za určitý finanční obnos zaměstnají jako chůvu. „Tchyně se o Matouška stará ráda, ale je otázka, jak dlouho na to bude mít čas a nervy. Pokud to už nebude chtít dělat, najdeme novou chůvu,“ tvrdí Miluše Kafková, která se, podobně jako Martina Vávrová, občas setká s údivem, někdy i odsouzením, proč není s dítětem doma sama.

„Nechápu, proč to lidi řeší. Mít chůvu není žádný snobismus nebo projev nelásky! Já bych se bála opustit tak skvělou práci, kterou mám. Taky by se mi mohlo stát, že už bych se nemohla vrátit na pozici, kterou zastávám, a to by mě mrzelo. Na Západě je úplně běžné, že pokud má žena úspěšnou kariéru, neodejde z práce. Jenže tady to bude trvat další dvě generace, než se z našich hlav vykouří socialismus,“ rozhořčuje se Miluše. Zároveň ale přiznává, že i ona měla občas pochybnosti, zda dělá dobře. Pomohla jí její dětská lékařka. Řekla jí, že mnohé ženy, které tvrdí, že se obětovaly kvůli dětem, dělají z nouze ctnost, protože ve skutečnosti nemají tak skvělou práci, v níž by chtěly zůstat. „Musím říct, že teď už si z poznámek lidí, kteří by mě raději viděli doma u plotny, nic nedělám. Pro mě je důležitý i pocit finanční nezávislosti. Určitě by mi nebylo příjemné, kdybych si musela říkat partnerovi o peníze.“

Pro Miluši je tedy chůva jednoznačnou volbou. „Člověk ale musí zvážit, jestli se mu to vyplatí, protože náklady jsou poměrně vysoké. Kvalitní chůva vás přijde na dvacet až třicet tisíc měsíčně. A taky se musíte srovnat se ztrátou soukromí. Proto je nutné, aby se na chůvě shodli oba partneři. Ať chcete nebo nechcete, do vašeho teritoria bude vstupovat cizí člověk,“ upozorňuje Miluše.

Jak si vybrat chůvu?
Pokud budete postupovat přes agenturu, je lepší, když se specializuje jen na výběr chův. Je totiž velký rozdíl vybírat paní na úklid a paní k dětem. Nechte si detailně popsat průběh výběru pečovatelek a jejich školení. Zajímejte se, jestli má firma s chůvou uzavřenou pracovní smlouvu, zda je chůva pojištěná.

Nutnost důkladného prověření potvrzuje Lenka Čerstvá z agentury BIBO. „Neplatí, že zdravotní sestra nebo učitelka z mateřské školky je automaticky kvalifikovaná pro práci s dětmi. Jednou jsme vedli pohovor s pečovatelkou, která byla zdravotní sestra.

Zpočátku bylo vše v pořádku, ale při dotazech na reakce v krizových situacích jsme z ní dostali, že užívá antidepresiva a bývá nervózní tak, že se celá klepe. S paní jsme se rozloučili, ale velké překvapení pro nás bylo, když jsme její fotografii viděli v nabídce chův na webových stránkách naší konkurence.“ Podle Lenky Čerstvé se samozřejmě může stát, že i dobře prověřená a proškolená chůva musí z rodiny odejít - například v případě, že si nesedne s rodiči nebo dítětem po povahové stránce. Děje se to ale prý velice zřídka.

Agentury na zprostředkování chův zaznamenávají každý rok nárůst poptávky o desítky procent. Nebude dlouho trvat a na pískovišti už ani nepoznáte, kdo je máma a kdo chůva. I když možná, že ano - z doby, kdy byla moje dcera malá, si vzpomínám na některé „ocelové matky“, které si na hřišti četly Blesk nebo si povídaly s kamarádkami, a když je děti vyrušily, okřikly je, ať dají pokoj a plácají si bábovičky.

Nechci propagovat chůvy, protože matku samozřejmě nikdo nenahradí, ale zažili jste, že by si chůva četla na pískovišti svůj oblíbený časopis?

  • 11Diskuse




Najdete na Lidovky.cz