18. ledna 2008 9:36 Lidovky.cz > Relax > Zajímavosti

Bez podpory exilu by LN nevznikly

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 4Diskuse
Jiřina Šiklová | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jiřina Šiklová | foto:  František Vlček, Lidové noviny

U příležitosti dvacátého výročí obnovených LN přinášíme rozhovory s některými z jejich tehdejších tvůrců. Socioložka Jiřina Šiklová je šestou – a poslední – zpovídanou.


Obnovené Lidové noviny slaví 20 let více

Podívejte se na: Kompletní vydání LN z let 1988-89


 

LN Vy jste pro samizdatové Lidovky opatřovala techniku, jak to probíhalo?

Měla jsem za úkol zajistit, aby se sem dostaly stroje a aby se naopak ven dostal alespoň jeden exemplář LN. Bez exilu a jeho podpory by se to tehdy vůbec nedalo dělat. Měla jsem na starosti hlavně kontakty a peníze. Kopírky byly v socialistickém Československu přísně evidovány a nedaly se vůbec volně koupit. Mohly je koupit jen státní podniky, například i blány na takový primitivní kopírovací stroj byly evidovány. Každá blána měla své číslo. To se nedalo koupit, to se dalo jen krást. Věděla jsem, že tu ty elektrické psací stroje a kopírky jsou, ale nikdy jsem je neviděla v chodu. Znala jsem jen různá krycí jména. Jedna byla Italská 8, jiné mašině se říkalo Haštal – tu měli katolíci, další byla třeba Londýnská. Pamatuju se na legrační příhodu, kdy si dva kluci vzali xerox do bytu, tam se zavřeli v pokoji a rozmnožovali samizdat. Maminka z toho nabyla dojmu, že hoši jsou homosexuální. Myslím, že jí řekli pravdu až po převratu. Vyřizovala jsem i některé kuriózní požadavky. Vladimír Mlynář s Janem Dobrovským za mnou jednou přišli, že potřebují ze Západu přivézt nějaké lepidlo, které vypadá jako rtěnka. Tak jim napiš, ať ho seženou, říkali.

LN Váš západní protějšek byl...?

Spolupracovala jsem s Vilémem Prečanem, který obstarával nákup a dopravu strojů. Vydávání Lidovek financoval Jiří Pelikán. V lednu 1988 poukázal Prečanovi deset tisíc marek a ten nakoupil za sedm tisíc výkonnou kopírku, zásobu toneru a tři tisíce poslal v hotovosti. Vše dopravil do Prahy koncem ledna 1988 Peter Bakewell z kanadského velvyslanectví. V létě 1988 Pelikán financoval nákup elektrických psacích strojů s pamětí a další kopírku pro LN. Náhradní díly a další materiál chodily do Prahy diplomatickou cestou. V roce 1988 především prostřednictvím Petra Metzgera z ambasády SRN. Od něj pak přebírali zásilky „kamikadze“ z řad disentu. Náhradní díly objednával třeba Jan Ruml v šifrovaných telefonátech. Naposledy u Prečana žádal 8. listopadu developer pro kopírku. Její příjem pak potvrzoval telefonicky Prečanovi dopoledne 17. listopadu 1989. Hodně pomohl také Tom Luke z Hronova, který snad ještě dnes žije v Ženevě.

LN Fungovala jste jako „servis“ nejen pro LN, ale i pro jiná samizdatová nakladatelství a nikdy vás nedostali?

Dostali. Jednou v roce 1981, ale nikdy ne v souvislosti s Lidovkami. Tehdy jsem byla velmi dobře zakonspirovaná. Bylo to především dáno tím, že jsem byla normálně legálně zaměstnaná. To mi výrazně pomohlo, protože jsem se mohla dobře pohybovat po Praze. Pak od roku 1988 se na mne hoši od StB výrazně soustředili, dokonce naproti v jednom okně instalovali kameru. Některá jejich hlášení jsou kouzelná, „objekt vešel do pokoje, rozsvítil, objekt přišel v županu, pravděpodobně jde spát“.

LN Věděla jste něco o chodu LN?

Ani jsem nevěděla, kde se konají porady redakční rady. Ale protože jsem věděla jiné věci, tak
Jiřina Šiklová (* 1935)

vystudovala historii a filozofii na FF UK, kde později spoluzakládala katedru sociologie. V letech 1956–1969 členka KSČ. V době tzv. normalizace pracovala jako uklízečka a sociální pracovnice v nemocnici, podepsala Chartu 77. Podílela se s P. Pithartem na distribuci zahraničních a exilových knih v Československu, r. 1981 byla za pašování literatury vězněna, obviněna z podvracení republiky. Po roce 1989 přednášela sociologii, iniciovala založení katedry sociální práce na FF UK a také Centra a knihovny Gender Studies v Praze. Členka redakčních rad řady časopisů. 

jsem si leccos propojila. Dávala jsem si však pozor, abych nepropojovala jednotlivce ani skupiny mezi sebou třeba tím, že někoho upozorním, že tam a tam je nějaká kopírka. Redakční politiku jsem se nikdy nesnažila ovlivňovat. Nemohla jsem, ani jsem nechtěla. Věděla jsem, že do LN píše Unzeitig, ale až letos jsem se dozvěděla, kdo to vlastně je. Věděla jsem, že tam Rita Klímová přitáhla lidi z prognostického ústavu, kdo to ale byl, to jsem podle jmen nevěděla. Vím, že třeba přišly peníze na překlady knížek a oni si začali překládat von Hayeka. Z druhé strany přišla reakce. My jsme vám dali peníze, a vy jste si přeložili zrovna tohle, to jsme nečekali. Některé věci, na které přišly peníze zvenku, se dělaly paralelně, například překlad Hannah Arendtové. To já jsem taky nevěděla, řeklo se jen, potřebujeme peníze na překlad a na přepsání. Peníze se daly, a v tom nedostatku pracovních sil dva lidi překládali totéž. Ale jinak to asi dělat nešlo.

LN Pomáhalo samizdatovým Lidovkám, že se prodávaly?

Ony se vlastně neprodávaly. Ty peníze stržené za výtisky lidem stačily leda tak na papír. Bez podpory exilu by Lidovky zanikly. U nás nebylo nikdy tolik mašin jako třeba v Polsku. Když vznikla nová skupina, která chtěla něco vydávat, tak jsem z toho vždycky měla trochu hrůzu, protože jsem věděla, že budou potřebovat nový stroj, jenž bude zas vyžadovat náhradní díly a součástky. Takže já jsem dostávala „objednávky“, přinesli mi papírek a na něm byla jen čísla součástek. Pak ty stroje potřebovaly občas seřídit a opravit. Tak se našel jeden překladatel, Němec z ambasády Spolkové republiky, který se tohle všechno naučil. Jednou přivezli opravdu velký stroj, který nebylo možné vytáhnout z kufru auta. A bylo to v neděli večer tady v ulici naproti našemu bytu. Naštěstí lidi tou dobou jezdili z chalup a vozili s sebou spoustu věcí. Já na řidiče radši mluvila česky, on mi nerozuměl. Tak jsme byli jako v tom vtipu, zda je možné na Rudém náměstí souložit. Odpověď zní, da, da, vazmožno, no mnoga ljuděj savětujet (ano, ano, lze, ale mnoho lidí radí – pozn. red.). A taky mi lidi radili, ještě kousek doprava.

LN V listopadovém čísle LN z roku 1989 jste měla článek věnovaný chudým za socialismu, zejména důchodcům. Jak se jejich situace od té doby změnila?

To náhodou můžu říci přesně. Kdybychom vzali za výchozí rok 1990, tak reálné příjmy důchodců se zvedly. Zlomilo se to někdy v roce 1994. Do roku 1993 to šlo až na nějakých 70 procent, a všichni jsme na tom byli takhle špatně. Pak se to zvedalo. Jenže dneska máte důchodce někde na 112 procentech, ale jsou tu lidi, kteří na téhle škále dosahují 160. Lidi se mají lépe, ale současně se srovnávají s ostatními. Je to spíš pocit než skutečnost. Je to nepopulární, říkat lidem, že se mají lépe. Každý chce být chudý anebo se tak tvářit. To je podstatný rozdíl proti Západu, kde každý chce dělat dojem, že je bohatý. U nás je to naopak. Když u nás někomu něco pochválíte, tak vám ženská řekne: Ale prosim tě, to jsem koupila v second handu, anebo ve výprodeji. Je to v Čechách dost pěstovaný zvyk – „abych nebudil příliš velkou pozornost“.
  • 4Diskuse


Martin Zvěřina

Autor

Martin Zvěřinamartin.zverina@lidovky.czČlánky