Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Česká porodnice nikdy více? Před Deníkem matky aneb Jak to všechno začalo

Magazín

  6:01
Místo, kde vás nikdo nerespektuje a kde musíte být vyzbrojeni porodním plánem, aby vše proběhlo aspoň trochu důstojně. Místo, kde do vás napěchují medikamenty a kde vládne neosobní přístup. Místo, odkud si ženy odnášejí traumata a děsivé zážitky. Tak přesně takový pocit jsem měla kdysi jako prvorodička, když jsem si přečetla, co vše mě čeká v PORODNICI.

Novinářka a autorka knihy Deník matky Veronika Jonášová se synem Kryštofem. foto: Archiv Veroniky Jonášové

V závěrečném příspěvku v rámci Deníku matky cítím, že bych měla téhle instituci proto tak trochu splatit dluh a napsat svou skutečnou zkušenost. Nejen kvůli lékařům a personálu, ale i kvůli dalším budoucím maminkám. I proto, že mám srovnání s často obdivovaným zahraničím – konkrétně s Německem. A i přesto, že jsem nikdy nechtěla psát o porodu.

Na pobyt v porodnici totiž nakonec vzpomínám jak na jeden z nejhezčích zážitků v životě a přitom jsem čekala spíš opak. Kdysi jsem si načetla (ano na internetu a v diskusích – to prosím prvorodičky nedělejte), že mě čeká jen hrůza. K tomu pár příběhů od lidí z okolí a názory některých organizací, které se v téhle oblasti angažují a bylo jasno. Bude to peklo! Šla jsem proto do porodnice nervózní a vyděšená a stále jsem čekala, kdy už to přijde a kdy se mnou někdo začne jednat tak odstrašujícím způsobem, jak jsem si myslela. Nic takového se ale nedělo.

A vzhledem k tomu, že s negativními zážitky se každý rád svěří (a my Češi si obecně rádi stěžujeme), zatímco to pozitivní zapluje, rozhodla jsem se o tom napsat. Myslím si totiž, že se na české porodnictví sype v poslední době vlna často neoprávněné kritiky a že se na veřejnost dostávají neúplné informace, které zbytečně shazují práci lékařů a navíc ještě dokáží vystrašit budoucí matky – tak jako kdysi mě.

Takže tady je moje zkušenost. Ve velké české porodnici jsem porodila dvě děti v rozmezí 5 let, mám tedy srovnání. Záměrně neuvedu jméno porodnice, aby si někdo neřekl, že jí dělám reklamu: ale šlo o jednu z těch, které se přezdívá „továrna“. Nic alternativního. V téhle „továrně“ na mě všichni byli milí od začátku do konce. Neustále se mě ptali, zda všemu rozumím, všechno mi bylo vysvětleno a opravdu nikdo mi ani náznakem nenutil medikamenty (spíš naopak, o ty jsem si musela říkat). Vše se lékaři snažili řešit spíš konzervativně a došlo i na nějaké vonné olejíčky.

Moje doktorka byla velmi klidná a hodná a mluvila na mě konejšivým hlasem tak, že mi připomínala v bílém plášti jakéhosi anděla. Jak jsem ale byla ráda, že jsem v porodnici, když se objevily nečekané komplikace a hned na sále mě okamžitě operovali. Jen díky rychlému zásahu lékařů (díky) jsem v pořádku a mám úžasného zdravého syna (i proto nikdy nebudu souhlasit s tvrzením, že domácí porody nejsou risk). Nikdo mě od něj pak následně neseparoval, naopak byl pořád se mnou v pokoji a setry se mnou neustále konzultovaly kojení. Vše proběhlo naprosto v pohodě a při odchodu domů jsem dokonce poprvé v životě plakala štěstím!

Veronika Jonášová

Veronika Jonášová je novinářka. Od roku 2003 pracovala v Lidových novinách - především v magazínu Pátek. Poté přešla do České televize, kde působí doteď jako reportérka a moderátorka. Ve volném čase se věnuje psaní a synovi Kryštofovi.

Když jsem za několik let znovu otěhotněla, žila jsem v Berlíně a měla možnost porodit tam: moje německá gynekoložka Nina (stejně sympatická jako moje pražská doktorka) mne přemlouvala, že je to u nich lepší, že se budu mít jako v lázních! Bylo to tedy těžké rozhodování, přesto jsem nakonec znovu odjela do Česka do „mé porodnice“. Tentokrát to byl plánovaný císařský řez, i tentokrát jsem se klepala strachy (kvůli operaci, o které jsem si opět načetla samé hrozné věci), i tentokrát jsem byla spokojená. Opět na mě i manžela (který mne doprovázel celou dobu) byli všichni milí a příjemní a narodila se nám tam nádherná spokojená holčička. Dítě jsem měla opět celou dobu u sebe v pokoji. Bylo to před Vánoci, panovala tam sváteční atmosféra a já byla šťastná, že vše dobře dopadlo. Dokonce jsem byla tak nadšená, že když mi sestra při odchodu řekla: „Přijďte zas, budeme se těšit“, tak ze mě vypadlo: „Jasně, přijdeme!“ A v tu chvíli těsně po porodu jsem opravdu vážně uvažovala o třetím dítěti!

Co tím chci říct? Samozřejmě – měla jsem asi i štěstí a ne všichni mají dobré zážitky jako já. A ano, české porodnice mají co zlepšovat, ale měla by se o tom vést věcná diskuse. Za mě bych například po vzoru Německa zavedla kontakt miminka a matky skin to skin po normálních porodech, ale i po císařském řezu, pokud si to maminka přeje. To se běžně u našich sousedů dělá. V Německu je třeba taky skvělý systém porodních asistentek hebamme, které pečují o miminka i v šestinedělí. Inspirace je více.

Obecně si ale myslím, že naše porodnice jsou na skvělé úrovni – a to mám srovnání ještě i s dalšími zeměmi v zahraničí, kde mám mnoho přátel. Všechny mé kamarádky chválí německé porodnice, nicméně když jsem si třeba prohlížela berlínskou porodnici (pravda v úvodu na prohlídce nám všem dali welcome drink a připadala jsem si spíš jako na recepci), v ničem mi nepřišla zásadně lepší než ta moje pražská.

Myslím, že nejen českému porodnictví by velmi pomohlo, kdyby měli lékaři lepší podmínky. Protože mezi nimi mám přátele a vím, že jde o obrovskou řeholi, kterou si málokdo asi umí představit – musí třeba často sloužit dlouhé i dvojité směny a pak chápu, že nemohou být pokaždé milí. Vím, že ani oni to nemají jednoduché s některými rodičkami. Přibývá totiž lidí, kteří mají různé speciální požadavky (což je samozřejmě v pořádku, někdy je ale dotahují až na hranici rozmarů), a často jim nejvíc záleží na jejich filosofii a na tom, zda porodí podle svých představ a budou si moci domů odnést placentu....

Za mě platí, že nejdůležitější je mít zdravé dítě. A pak už záleží na tom, jak ho vychováte a co mu předáte. Taky jsem si proto nešla do porodnice pro „krásný zážitek“ ani jsem tam nehledala lásku, přátelství a aromaterapii. Šla jsem tam porodit zdravé dítě, což se mi v obou případech podařilo. A paradoxně jsem tam zažila i to porozumění a odnesla jsem si i onen krásný zážitek. A nakonec jsem si tam našla dokonce i to přátelství: jedna z mých nejlepších kamarádek je totiž moje gynekoložka Eva, se kterou jsem se seznámila právě kdysi u porodu.

Je skvělá, stejně většina těch, na které jsem v porodnici narazila a všem za jejich přístup moc děkuju (včetně sanitáře, který mě vystrašenou před císařským řezem rozptýlil svou historkou o tom, jak „nemá štěstí na ženský a jak s ním jeho bývalka vymetla“ – zafungovalo to, když jsem to s ním probírala, vůbec mi nepřišlo, že jdu na operaci ?)

Tenhle sloupek proto věnuji jim a všem budoucím matkám pro povzbuzení.

PS: Tenhle příspěvek je asi můj nejdelší a zároveň poslední. V porodnici to kdysi před lety začalo a já se rozhodla, že bych si chtěla psát Deník matky. Plánovala jsem to na jeden rok. Nakonec jsem vydržela víc než šest let! Moc mě to bavilo a získala jsem tak i hodně nových přátel, kteří mě na základě deníku zkontaktovali. A napsala jsem knížku. Kromě toho jsem se přesvědčila, že mateřství má hodně kontroverzních a diskutovaných témat.

Bavily mne (až na sprosťárny) názory obou stran. Psala jsem to ráda a témat je stále hodně, jen už se dvěma dětmi a prací nestíhám. Děti jsou to nejlepší, co mne potkalo, ale po letech se přesouvám opět k „nemateřským tématům“. Všem čtenářům moc děkuju za podporu i za pozornost!

Autor:

Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!
Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!

40 uživatelů eMimina se pustilo do testování jemného šamponu KIND od značky Mádara, který je vhodný pro miminka už od prvních dnů. Jak si šampon...