Dříve byl tento druh, který se vyskytuje pouze v dolním cípu Jižní Ameriky, tak rozšířený, že si ho Chilané dali vedle kondora do státního znaku. Jenže nyní má kopytník namále.
Na rozmnožování hlavně klid
V roce 2010 začala chilská vláda pracovat na plánu na záchranu huemula jižního (latinsky Hippocamelus bisulcus). V tisku se objevily i hlasy, že jedinou možnou spásu živočišného druhu představuje klonování. Nad tím při míchání kávy pobaveně kroutí hlavou čtyřicátník Manuel Pino Toro.
HuemulDrobný jelen huemul jižní (lat. Hippocamelus bisulcus) dříve obýval velkou část And, dnes je ohroženým druhem. V roce 2006 byl drobný kopytník prohlášen za národní přírodní památku. Projekt na záchranu huemula probíhá v soukromé rezervaci Huilo Huilo ve středním Chile na ploše 70 hektarů. Nyní zde žije 12 jedinců. Podle optimistických odhadů žijí v Chile a Argentině poslední 2000 kusů. Některé z nich vědci monitorují pomocí obojků s vysílačkou. |
„Huemuly se nedaří rozmnožovat v zajetí a to ani metodou umělého oplodnění. Vše ale jde přirozenou cestu, když se jim poskytne ochrana před pytláky, divokými šelmami i zdivočelými psy. A také klid, proto jsme si vyjednali, aby nad oblastí nepřelétávaly vrtulníky,“ vysvětluje novinář, který dělá neoficiálního tiskového mluvčího rezervaci Huilo Huilo ve středním Chile.
Právě sem na oplocenou plochu 70 hektarů lesů a luk převezli v roce 2005 páreček huemulů z jihu a lani se rychle povedlo zabřeznout. A poté znovu. Několik let nato k mladým samicím zamířili další dva v přirozeném prostředí odchycení samečkové.
Nyní mají v Huilo Huilo už dvanáct jedinců. Mohlo by jich být o jednoho víc, kdyby „matku rodu“ nezabila pytlákova kulka. Lidští opatrovníci, kteří se o tyto savce i díky finanční podpoře od počítačové firmy Hewlett Packard na dálku starají a jejich pohyb sledují pomocí čipů v obojcích, do budoucna plánují, že je vypustí i mimo chráněný prostor rezervace do blízkých lesů. V nich koneckonců tento tvor ještě v 90. letech žil.
Žabomyší války, těžba mědi a nemoci
„Na jednu stranu s námi stát spolupracuje, například zakladatelské kusy stáda přivezly armádní vrtulníky,“ říká Pino Toro, ale pak si povzdychne: „Na druhou stranu úřadům dost vadí, že Huilo Huilo je soukromá rezervace, kterou kvůli konzervaci přírody a udržitelné turistice zřídil podnikatel Víctor Petermann. Mnohým vědcům také nevoní, že vedoucí projektu Fernando Vidal je biolog amatér a nemá diplomy jako oni. Ale přece důležitější jsou výsledky,“ ušklíbá se nad žabomyšími válkami.
Pro huemula, jehož samci váží maximálně 90 kilogramů a měří metr v kohoutku, je v dlouhodobém výhledu likvidační, jak se lidé rozšiřují i do míst, kudy dříve maximálně prošli.
Osmnáctimilionové Chile je závislé na těžbě kovů, především mědi. Jakmile se někde objeví nadějné ložisko, zapomenou politici na vzletné proklamace o ochraně životního prostředí a dají bagrům a motorovým pilám zelenou. Tím zase zmizí kus panenské přírody, kterou tito býložravci potřebují pro své přežití, jež jim ztěžují pytláci i živočišní predátoři všeho druhu.
Kromě toho mají na jejich úbytku podíl i jejich odolnější bratránci - evropští jeleni, které sem v minulosti přivezli kolonizátoři a kteří spásají trávu. Huemuly ohrožují také nemoci od domestikovaných zvířat - krav, koz a ovcí.
Jednotlivá stáda huemulů jsou oddělená od ostatních, čímž degenerují, takže počet mláďat setrvale klesá. Jejichž předci dříve spásali trávu od 34. rovnoběžky jižní šířky až po Ohňovou zemi, ale dnes jejich populaci v několika oddělených kapsách divočiny na teritoriu Chile a Argentiny odhadují ti největší optimisté na pouhé dva tisíce kusů.
Pino Toro však věří, že pokud by se projekt z Huilo Huilo v režii státu zkopíroval na více místech v těžko přístupných částech And, bude záhuba druhu odvrácena. Bojovně prohlašuje: „Nemůžeme to vzdát. Nemůžeme přece nechat vymřít živočicha, který symbolizuje naši vlast.“
