LN Býváte označován za průkopníka jednodenní chirurgie v Česku. Jaká je historie tohoto oboru?
S oblibou říkám, že jednodenní chirurgie je to, o čem se hovoří vždy s nástupem nového ministra zdravotnictví v souvislosti se zkvalitněním péče a úsporami ve zdravotnictví. Historicky se však nejedná o nic nového. Máme doklady, že již začátkem 20. století postupovali někteří lékaři tak, že přijali pacienta, operovali jej a propustili do domácího ošetřování v průběhu 24 hodin.
LN Běžné to ale nebylo. Proč se tedy tento postup rozšířil?
Začnu pozitivními věcmi – moderní anestetika a pokroky v anesteziologii, stále lepší technické, nástrojové vybavení a nové operační metody. Negativní motivací jsou pro nás nemocniční kmeny bakterií, které jsou stále odolnější vůči antibiotikům. Dále je to tlak zdravotních pojišťoven na úspory. To jsou rozhodující faktory, které vedou k zavedení jednodenní chirurgie do stále širší praxe spolu s dalšími výhodami, o kterých bude ještě řeč. V Americe a západní Evropě se tento způsob chirurgické praxe začal prosazovat už v 60. a 70. letech 20. století. Ten pravý boom pak přišel ještě o chvíli později.
LN Je spojen s laparoskopickými operacemi, že?
Ano. Z minimálního přístupu přes stěnu břišní bylo v 80. letech provedeno první odstranění slepého střeva a první odstranění žlučníku. V 90. letech začala velkovýroba a prodej prvních sestav přístrojů, laparoskopů, které umožnily z malých, půl- až jednocentimetrových otvorů přístup k orgánům dutiny břišní. Miniinvazivní operování je postup, jak provést operaci s minimální traumatizací tkání, které jsou zdravé, ale které je třeba překonat při přístupu k operovanému místu či orgánu. S pádem „pokrokového“ socialistického řádu se do rukou chirurgů dostala špičková medicínská technika. Tehdy jsme po dlouhé době stáli vybavením a zkušenostmi na stejné startovní čáře jako ostatní svět a měli konečně možnost vyjíždět do zahraničí, učit se a vyměňovat si poznatky.
LN Co se začalo miniinvazivně v Česku operovat nejdříve?
Jak operovat s laparoskopy, jsme se učili v Jablonci u primáře Michaela Vraného či v Třinci u primáře Stanislava Czudka. Nešlo vše ale hned. Starší generace chirurgů se držela vyzkoušených klasických metod, kdy se do břišní dutiny vstupovalo širokým řezem. V krátkém čase však zjistili, že poptávka po klasické operaci žlučníku není žádná. Postupně byly ve světě i u nás zavedeny další typy operací – odstranění slepého střeva, operace kýl tříselných i kýl přední stěny břišní, operace brániční kýly v oblasti, kde prochází jícen do dutiny břišní, spojená s operací refluxní choroby jícnu. Na některých pracovištích jsou rutinně laparoskopicky prováděny operace nádorů tlustého střeva anebo operace žaludku, směřující ke snížení hmotnosti těžce obézních lidí, které mohou vést k vynikajícímu léčebnému efektu u cukrovky. Dále pak operace ledvin, prostaty a další výkony prováděné přes močovou trubici, samozřejmě výkony gynekologické – operace na děloze, vaječnících, miniinvazivní výkony v ortopedii a chirurgii páteře a další.
LN Jako chirurg zvládáte miniinvazivních operací ročně několik stovek. Laparoskopie tedy operace zjednodušila?
Zpočátku tomu bylo naopak. Naučit se operovat pomocí laparoskopie trvá oproti klasické operaci déle. Když se s miniinvazivními operacemi začínalo, trval laparoskopický zákrok déle než klasická operace, takže se prodlužovaly čekací lhůty. Díky vytrénovanosti chirurgů se však operační dobu podařilo srovnat, ba někdy i zkrátit. Podstatné jsou další přínosy pro pacienta. Miniinvazivní operace je méně bolestivá, s kratší dobou hospitalizace, rychlejším návratem k práci a volnočasovým aktivitám. Nezanedbatelný je i kosmetický efekt, pacienti totiž mají oproti klasické operaci jen minimální jizvy. A s tím je spojen ještě další obrovský přínos – miniinvazivní operace dramaticky snížily počet komplikací, jako jsou krvácení do operační rány, hnisání operačních ran a počet kýl v jizvách po klasických operacích.
LN U jednodenní chirurgie se zdůrazňuje, že je to hlavně levnější…
Čím kratší dobu pobývá pacient v nemocnici, tím méně je vystaven riziku nosokomiální nákazy – tedy laicky řečeno nemocniční nákazy. Takzvaná jednodenní chirurgie má větší možnosti pacienta před nemocničními nákazami uchránit. Jsou totiž velkým problémem na celém světě a zdravotnictví se je snaží minimalizovat. Jenže zdaleka ne všechno lze operovat postupy jednodenní chirurgie. Prevence a léčení nosokomiálních nákaz stojí každý zdravotnický systém obrovské prostředky. Samozřejmě že nákaza je nepříjemná zejména pro pacienta, prodlužuje jeho pobyt v nemocnici, jeho pracovní neschopnost. Slýchám argument, že jednodenní chirurgie vyzobává jen třešničky a jinde se dělá ta těžká práce. Na tomto místě je třeba si uvědomit, že pracujeme v jednom zdravotnickém systému a cokoli může přispět ke zlepšení péče nebo úsporám v tomto systému, je potřebným přínosem pro celou naši společnost.
