V představách přeháníme. Výhra v loterii nám nepřinese takovou radost, v jakou jsme doufali, když jsme si kupovali los. Pomsta těm, kteří nám ublížili, není tak sladká, jak jsme si představovali, když jsme ji plánovali. A naopak. Těžká zkouška nakonec nebývá tak obtížná, jak jsme si mysleli. Dokonce i neúspěch při zkoušce je pro nás ve skutečnosti menší tragédií než fiasko, jehož jsme se obávali v představách.
Důvod je prostý. Naše představy nepostihnou realitu v plné šíři. Ve svých plánech si celkem jasně představíme hlavní rysy budoucích událostí. Mnohem hůře už vnímáme možné souvislosti.
Dobře umíme odhadnout události, které nás čekají v brzké době, ale pozdější události většinou pomíjíme. V duchu si malujeme budoucnost buď zbytečně černými, nebo naopak přehnaně růžovými barvami proto, že si nadcházející události představujeme chybně a neúplně.
Schůzka v režii vědců
Historie nás také učí, že pokusy ovlivnit myšlení lidí tak, aby si plánovali budoucnost mnohem realističtěji, většinou selhaly.
Tým vedený psychologem Danielem Gilbertem z Harvardovy university se při řešení tohoto problému inspiroval myšlenkou, kterou už v 17. století vyslovil francouzský spisovatel Francois de La Rochefoucauld: „Než pro něco v srdci zahoříme, měli bychom se přesvědčit, jak šťastní jsou ti, kteří toho už dosáhli.“
Do prvního experimentu zapojil Gilbert dobrovolníky, pro které zřídil seznamovací službu. Dívky měly za úkol odhadnout, jak se jim bude líbit pětiminutová schůzka s vybraným studentem. Dostaly k tomu dvě různá vodítka.
Polovina studentek si mohla prohlédnout fotografii vybraného chlapce a důkladně prostudovat jeho „osobní materiály“. Druhá polovina studentek dostala k dispozici písemný „posudek“, který na vybraného hocha napsala po krátké schůzce jiná dívka.
Vědci předpokládali, že „osobní data“ poskytnou studentkám lepší vodítko než dobrozdání „z druhé ruky“. Opak byl pravdou. Studentky lépe odhadly, jak se jim bude jejich vlastní schůzka líbit na základě cizího svědectví.
Čerpání cizích zkušeností
Velmi podobně dopadl i druhý experiment, v kterém měli dobrovolníci za úkol odhadnout sílu nepříjemného zážitku. Dostali za úkol napsat příběh a podle jeho obsahu pak měli být zařazeni k jednomu ze tří typů osobnosti. Studenti měli odhadnout, jak by se cítili, kdyby jejich hodnocení vyznělo ryze negativně.
Polovina studentů se seznámila s kompletními profily všech tří typů osobnosti a věděli do detailu, co mohou po verdiktu posuzovatele očekávat. Druhá polovina si mohla přečíst jen výpověď sepsanou studentem poté, co se dočkal negativního hodnocení.
Studenti vědce opět zaskočili. Odhadovali svou reakci přesněji na základě cizí výpovědi než kompletních dat. „Lidé ani netuší, jak významným zdrojem informací je zkušenost cizích lidí, protože chybně předpokládají, že se každý člověk od ostatních zásadně liší,“ komentuje Daniel Gilbert výsledky svého týmu pubilkované v týdeníku Science.
„Když ale víte, co se líbí a co se nelíbí cizímu člověku, víte hodně o tom, co se líbí a nelíbí většině lidí. Lidé si myslí, že poznají, jak budou šťastní, když budou vědět, co je v budoucnu čeká. Ve skutečnosti by měli chtít vědět, jak šťastní jsou ti, kterým se už taková budoucnost naplnila,“ podotýká Gilbert.
Důvod je prostý. Naše představy nepostihnou realitu v plné šíři. Ve svých plánech si celkem jasně představíme hlavní rysy budoucích událostí. Mnohem hůře už vnímáme možné souvislosti.
Dobře umíme odhadnout události, které nás čekají v brzké době, ale pozdější události většinou pomíjíme. V duchu si malujeme budoucnost buď zbytečně černými, nebo naopak přehnaně růžovými barvami proto, že si nadcházející události představujeme chybně a neúplně.
Schůzka v režii vědců
Historie nás také učí, že pokusy ovlivnit myšlení lidí tak, aby si plánovali budoucnost mnohem realističtěji, většinou selhaly.
Tým vedený psychologem Danielem Gilbertem z Harvardovy university se při řešení tohoto problému inspiroval myšlenkou, kterou už v 17. století vyslovil francouzský spisovatel Francois de La Rochefoucauld: „Než pro něco v srdci zahoříme, měli bychom se přesvědčit, jak šťastní jsou ti, kteří toho už dosáhli.“
Do prvního experimentu zapojil Gilbert dobrovolníky, pro které zřídil seznamovací službu. Dívky měly za úkol odhadnout, jak se jim bude líbit pětiminutová schůzka s vybraným studentem. Dostaly k tomu dvě různá vodítka.
Polovina studentek si mohla prohlédnout fotografii vybraného chlapce a důkladně prostudovat jeho „osobní materiály“. Druhá polovina studentek dostala k dispozici písemný „posudek“, který na vybraného hocha napsala po krátké schůzce jiná dívka.
Vědci předpokládali, že „osobní data“ poskytnou studentkám lepší vodítko než dobrozdání „z druhé ruky“. Opak byl pravdou. Studentky lépe odhadly, jak se jim bude jejich vlastní schůzka líbit na základě cizího svědectví.
Čerpání cizích zkušeností
Velmi podobně dopadl i druhý experiment, v kterém měli dobrovolníci za úkol odhadnout sílu nepříjemného zážitku. Dostali za úkol napsat příběh a podle jeho obsahu pak měli být zařazeni k jednomu ze tří typů osobnosti. Studenti měli odhadnout, jak by se cítili, kdyby jejich hodnocení vyznělo ryze negativně.
Polovina studentů se seznámila s kompletními profily všech tří typů osobnosti a věděli do detailu, co mohou po verdiktu posuzovatele očekávat. Druhá polovina si mohla přečíst jen výpověď sepsanou studentem poté, co se dočkal negativního hodnocení.
Studenti vědce opět zaskočili. Odhadovali svou reakci přesněji na základě cizí výpovědi než kompletních dat. „Lidé ani netuší, jak významným zdrojem informací je zkušenost cizích lidí, protože chybně předpokládají, že se každý člověk od ostatních zásadně liší,“ komentuje Daniel Gilbert výsledky svého týmu pubilkované v týdeníku Science.
„Když ale víte, co se líbí a co se nelíbí cizímu člověku, víte hodně o tom, co se líbí a nelíbí většině lidí. Lidé si myslí, že poznají, jak budou šťastní, když budou vědět, co je v budoucnu čeká. Ve skutečnosti by měli chtít vědět, jak šťastní jsou ti, kterým se už taková budoucnost naplnila,“ podotýká Gilbert.
