Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Úzkosti, deprese a vyhoření. Co dělat, když se hroutí kolega?

Zdraví

  5:31
Více než čtvrtina evropských pracovníků pociťuje v práci stres, ukazuje průzkum Eurobarometer, který připravuje Evropská unie.
Únava v práci

Únava v práci foto: Shutterstock

Jsou to úzkosti, deprese a „vyhoření“, v něž ústí dlouhodobý stres. To je alarmující s ohledem na fakt, že hospodářská efektivita podniku a jeho konkurenceschopnost stále více závisejí na duševních schopnostech zaměstnanců. „S tím, jak nároky na zaměstnance stoupají, se lidé bojí přiznat, že některé dovednosti a znalosti nemají. Pod náporem práce, kterou pak nezvládají, se hroutí. Jako příklad můžu uvést případ muže vzděláním technického typu, který byl přijat na odborné místo s vysokými nároky na koncepční činnost.

Jak se chovat k nemocnému kolegovi

Nasměrovat jej na odborníka, vyhledat na něj kontakt. Zeptat se ho, s čím konkrétně byste mohli pomoci, ale zároveň jej upozornit, že řešit musí problém sám. Upozornit nadřízeného, že má kolega problém, ovšem netlačit nadřízeného k nějakému řešení, to je jeho kompetencí.

Čeho se vyvarovat

Vyjádření soucitu, který ale mnohdy snižuje sebevědomí, až uráží: „Ty jsi chudák, tohle je na tebe moc, to nezvládneš, kdoví jak skončíš.“ Odmítnutí: „To je tvůj problém, mne s tím nezatěžuj.“ Arogance, až posměch, veřejně či za zády: „To je ale magor.“ Klišé, která se pronášejí jako úlitba předstíraného zájmu: „To bude dobré, ty to zvládneš, neboj, to se spraví.“

Nezvládal, dělal chybná rozhodnutí, byl opakovaně napomínán a vyzýván k nápravě. Objevily se u něho těžké poruchy spánku, migrény, v práci ztrácel sebeovládání, choval se až hystericky konfliktně, jednoho dne vybuchl, vyhrožoval sebevraždou a utekl. Teprve tehdy si vedení přiznalo, že příčina je v nesouladu jeho schopností a nároků pracovní pozice. Stačil individuální přístup – najít mu jiné, vhodné místo, kde pracovník velmi dobře plnil rutinní úkoly a problém byl vyřešen,“ vzpomíná na vzorový případ psycholožka Zdeňka Židková.

Že je se zaměstnanci něco špatně, lze poznat jednoduše – stoupá nemocnost, v podniku se často střídají noví zaměstnanci, přibývá úrazů a klesá výkonnost. Na vině může být i šikana v zaměstnání. Skutečně dobrý manažer nesleduje jen čísla, ale musí být trénován i v řešení psychosociálních záležitostí. Stačí jeden duševně slabší jedinec, který se neumí vypořádat se svou situací, a může do nepohody uvrhnout celý kolektiv.

Neuměla se radovat

Přesně to si zažila i Adéla Knopková, která pracuje v kuchyni školní instituce.„Poprvé jsem si všimla, že není kolegyně fit, když se vrátila z dovolené. Místo vyprávění na mě koukala nepřítomným výrazem a moc nemluvila. Tehdy jsem tomu ale nepřikládala žádný význam, byla vždy introvert. Neuměla se radovat. Čím dál víc si stěžovala na bolesti zad. Jeden den byla v práci v pohodě, další byla nepoužitelná a stále se to střídalo. Brzy mi došlo, že není v pořádku a dozvěděla jsem se, že se už kdysi léčila na psychiatrii. S kolegyněmi jsme se jí snažily pomoci. Sehnaly jsme kontakty na psychology, psychiatry i různé odblokovávače. Jenže ona se tam ani nenamáhala zavolat, vše sváděla na bolesti zad,“ popisuje poslední měsíce v práci drobná žena. 

Sama jako matka dvou dětí nedokáže pochopit, že její kolegyně nemá vůli se vzchopit ani kvůli dceři. „Někde jsem četla, že psychická bolest je mnohem horší než fyzická. Asi si to nedokážu vůbec představit,“ dodává Knopková. Postupně se sama přestala do práce těšit.

„Měla jsem dny, kdy jsem sama měla sevřený žaludek a brečela jsem, že tam musím být s ní. Musela jsem ji pořád hlídat, protože se beze slova sebrala a šla pryč. Pak mě začala citově vydírat, zda se s ní budu bavit, až zase bude v pořádku, a pořád mě objímala,“ popisuje poslední dny s tím, že to vydržela jen díky tomu, že sama měla spoustu práce. Kolegyně nakonec skončila na nemocenské, oficiálně kvůli potížím se zády, a ostatní doufají, že se jí podaří se vyléčit.

V práci je možné zůstat

To však může trvat i několik měsíců. „Neurotické potíže jsou dlouhodobou a svízelnou záležitostí, často je třeba trvalá péče psychologa či psychiatra, ale v práci tito lidé mohou setrvat. Dobře se zvládají náhlé psychické ataky, tedy panické poruchy, akutní psychotické stavy, kde je vždy úspěch podmíněn kombinací léků a psychoterapie,“ vysvětluje psycholožka Židková.

Udržet člověka v pracovním procesu se dá i u psychotických onemocnění typu maniodepresivní psychózy či rozštěpení osobnosti, záleží na dobrém nastavení farmakologické léčby a samozřejmě i účinnosti psychoterapie. „Je těžké zde být prorokem, někteří skončí záhy v invalidním důchodu, jiní se vrátí do práce a vytrvají. Nesmím zapomenout na nárůst duševních potíží, které se projeví nemocí těla. Ty jsou velmi odolné vůči jakýmkoliv terapeutickým zásahům,“ podotýká Zdeňka Židková.

Snaha pomoci kolegovi je podle Židkové vítaná, není nic horšího než před nemocí zavírat oči, případně jen říkat klišé, jež se pronášejí jako úlitba předstíraného zájmu: To bude dobré, ty to zvládneš, neboj, to se spraví. „Osvědčila se univerzální věta: Mohu-li pro tebe něco konkrétního udělat, řekni, ale celou tvou situaci nevyřeším, k tomu se musíš postavit sám,“ radí psycholožka. Snaha řešit kolegův problém za něj je zbytečná. Pomoci může i upozornění nadřízeného, případné řešení je však v jeho kompetencích.

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...