Kvůli Kryštofově škole jsme se s rodinou přesunuli z Berlína, kde absolvoval předškolní docházku, zpět do Prahy. Usoudili jsme, že je dobré, aby dítě první třídu odchodilo v rodném jazyce. A tak se Kryštof ocitl na úplně klasické státní české základní škole kousek od našeho bydliště.
Šok z přechodu ze školky do školy je proto ještě znásobený tím, že se Kryštof odstěhoval z jiné země, kde strávil půlku svého života a zvyká si na mnoho novinek: nový režim, jazyk, jídlo, systém výuky, ale i způsob přemýšlení – přechod od volnomyšlenkářské berlínské školky do klasické české školy je prostě pořádný kulturní šok.
Kromě toho je to ale i velká výzva (pro všechny novopečené rodiče školáků). Třeba objevujeme nové výrazy a píšeme si tápající smsky. „Prosímtě, už máš pero? A nevíš, co je to běloba, kde to seženu?“ napsala mi kamarádka. Seznamujeme se také s novými zkratkami jako RVJ, SRPŠ a kdovíco ještě. Mezi sebou pak diskutujeme před školou o tom, jak mají být nastříhaná písmenka do desek a vyrážíme na nákupy pomůcek jako je „podložka na modelování“, „desky na sešity“, „zástěrka“, či „kufřík“. Ve volných chvílích trénujeme slabiky a ořezáváme tužky.
Do toho všeho zvládáme denní povinnosti jako úkoly, kroužky, svačiny, kontroly žákovské a penálu, denně podpisy - pořád něco podepisuju. Realita je taková, že si zvykáme na obrovské změny v našich životech.
Kuchařky jsou perfektní
Na druhou stranu ale mnohé zůstává při starém: třeba školní jídelna nabízí stejné pokrmy jako v mých časech v 80. letech. Kryštofovo menu se tak z bulgurů, kuskusů a zeleninových tyčinek s jogurtovou omáčkou přesunulo k „buřtguláši“, „smažáku“, či k „mléčné polévce“. Zatímco já to sleduju s mírným znepokojením, jemu to chutná. „Kuchařky jsou perfektní,“ hlásil mi teď.
Veronika JonášováVeronika Jonášová je novinářka. Od roku 2003 pracovala v Lidových novinách - především v magazínu Pátek. Poté přešla do České televize, kde působí doteď jako reportérka a moderátorka. Ve volném čase se věnuje psaní a synovi Kryštofovi. |
Začátek školy Kryštof nicméně obrečel. První školní den se tenhle můj odolný kluk, který s přehledem zvládl integraci v berlínské školce, kde nikomu zpočátku nerozuměl, rozplakal. Když seděl první den školy v lavici a s červenýma očima se mě zeptal vzlykavě: „Mami, ty mě tu teď necháš samotného?“, jen těžko jsem se držela, aby mi neukápla slza.
Mně bylo do breku ještě ten den večer, když jsem si naplno uvědomila, že mi skončilo období relativní svobody. Je to docela krutá představa, že už nikdy ve všední den nevstanu později než v 6:20, abychom stíhali být ve škole před osmou i s mou desetiměsíční dcerou (v Berlíně jsme chodili do školky na 9:30), neprodloužíme si jen tak víkend, kdy se nám zachce, na dovolenou budeme jezdit v časech prázdnin (kde je všude největší nával) a ze školy si ho budu moci vyzvedávat jen v přesně stanovených odchodových časech, které předem navíc nahlásím (asi největší nezvyk...). A běda jestli se zpozdím.
Škola jako milník
Co je ale důležité: Kryštofovi se ve škole líbí. Já jsem si ve třídě už našla pár spřízněných rodičů, Kryštof kamarády. Máme skvělého ředitele i zástupkyni. Jsem taky moc ráda za jeho třídní učitelku: mladá, progresivní, s tetováním, na rodiče milá (a nejedná s nimi jako s dětmi, což ve školství není samozřejmost, jak jsem se už přesvědčila). Máme ji rádi!
Vím, že si zvykneme a ty změny zvládneme. Nicméně teprve teď chápu českou módu odkladů školní docházky (o které jsem také psala). Škola je milník větší, než si kdo umí představit. Jsem si jistá, že mezi všemi těmi podpisy, svačinami, odchodovými hodinami, kroužky, pomůckami, sděleními v notýsku, biflováním jehličnatých stromů (které si Kryštof ne a ne zapamatovat) zcela a na dobro skončilo relativně bezstarostné období v mém mateřském životě...
