Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Děti za první světové války: měly hlad, kradly uhlí a pletly ponožky pro vojáky

Magazín

  7:00
PRAHA - Za první světové války pletly děti ve škole ponožky pro vojáky, sbíraly bylinky, z nichž si pak muži na frontě vařili čaj, a Vánoce slavily bez táty a bez cukroví. „Děti se musely zapojit do shánění základních životních potřeb. Stály ve frontách na jídlo, jezdily pro potraviny na vesnici, kradly uhlí,“ říká historička Milena Lenderová.

Z výstavy Domov za velké války v Moravském zemském muzeu foto: Moravské zemské muzeum

Vše pro dítě

Ačkoli se válečné operace našeho území bezprostředně nedotkly, obyvatelé, včetně dětí, se museli vyrovnat s odchodem mužů (a otců) na frontu, materiálním nedostatkem, strachem i citovým strádáním. Řadu aspektů válečného dětství mezi lety 1914 až 1818 mapuje kniha Vše pro dítě!. Napsal ji autorský tým Univerzity Pardubice ve složení Milena Lenderová, Martina Halířová a Tomáš Jiránek. Kniha letos získala cenu Magnesia Litera za literaturu faktu.

LN: V průběhu 19. století děti získaly řadu benefitů, jako bylo zavedení povinné školní docházky, relativní dostupnost lékařské péče, zákaz či omezení dětské práce. Pak ale přišlo 20. století. Pomohlo něco z výdobytků 19. století dětem přečkat první světovou válku lépe?
Já bych řekla, že ne. Benefitem 19. století bylo vytvoření husté sítě školních zařízení. To bylo zejména ve městech zpochybněné tím, že hned, jakmile válka začala, se ze škol staly ubytovny mobilizovaných vojáků. Když pak válka začala, městské školy sloužily jako lazarety. Na venkově se to dělo v menší míře.

LN: Ve městech se školy za války zavřely úplně?
Ne, učilo se ale jen v některých. Ty, které zůstaly v provozu, musely zavést střídavé vyučování, aby tam mohly docházet i děti ze škol, z nichž se staly nemocnice. Na prahu první světové války byl na našem území dostatek učitelů, řada z nich ale narukovala. Nahradili je učitelky a penzionovaní učitelé, nakonec začali učit lidé, kteří neměli potřebnou kvalifikaci. Doma i ve škole dětem chyběl mužský vzor: otec byl na frontě, učitel také a ideální žena byla spíše submisivní. Autoritu nebo v nutném případě trestající paži představoval otec či učitel. Do módy přišlo označení „zpustlá mládež“ – děti rostoucí bez mužské autority.

LN: Jak ještě válka změnila již zaběhnutý školní řád?
Byla zpochybněna nezbytnost řádné školní docházky, děti se musely zapojit do shánění základních životních potřeb. Stály ve frontách na jídlo, jezdily pro potraviny na vesnici, kradly uhlí. Počet zameškaných hodin rostl. Od roku 1916, kdy se přešlo na přídělový systém, začaly ve škole chybět nejen učebnice, ale i papír, sešity, úklidové prostředky. A především uhlí, což vedlo k dalšímu omezení vyučování. V roce 1918 se už učilo dost sporadicky.

LN: Když děti jezdily na vesnici pro jídlo nebo sháněly uhlí, tak to, předpokládám, nebylo nijak organizované?
Výpravy za jídlem organizovala matka, krádeže uhlí zpravidla nikoli. Organizovanou práci měl stát hlavně pro učitele. Úhledně psali, vyznali se v účetnictví, proto se museli zúčastnit práce v nejrůznějších soupisových komisích.

LN: I děti se ale musely ve škole zapojit do práce a podporovat vojáky na frontě.
Ano, holčičky například štrikovaly ve škole nátepníky, rukavice, ponožky pro vojáky. Děti vyráběly cupaninu. Ve škole se konaly sbírkové akce, sbíralo se úplně všechno od žaludů až po peníze. To pak děti doma loudily, aby do školy mohly něco přinést. Z domácností tak mizely hmoždíře, měděné mísy a podobně.

LN: Ve vaší knize píšete, že školáci sbírali listy ostružin, které se posílaly na frontu, aby si z nich vojáci mohli vařit čaj.
Ano, čaj se přestal za války dovážet. Před první válkou se – s výjimkou dobročinných akcí – ve školách nic nesbíralo.

LN: Za socialismu se také sbíralo, má to nějakou souvislost?
Určitě. Jakmile stát něco nezvládá, zapojí žáky, učitele a vůbec osoby z terciární sféry. Rozhodně netvrdím, že by děti vůbec neměly pracovat. Je ale něco jiného, když děti nosí do školy starý papír, sbírají žaludy pro lesní zvěř. Za války ale nešlo o činnost, která by vhodně doplňovala výuku. Naopak ji ničila.

Jak je ti, Rakousko? Ouzko, ouzko...

LN: Najdeme ještě nějaké podobnosti první světové války s druhou světovou válkou nebo s následným reálným socialismem?
Za první světové války se z relativně demokratického občanského rakouského státu stal stát totalitní a vznikly určité mechanismy, které lze označit za totalitní. Ožily za německé okupace i reálného socialismu. Od roku 1914 vznikal „ideologický dualismus“: něco jiného se říkalo doma, a něco jiného ve škole. To, co se říkalo doma, se nesmělo říkat ve škole. Teď jsme svědky vcelku zajímavé rehabilitace Františka Josefa I., ale za první světové války si mocnáře už nikdo nevážil. Mám doma deník po svojí pratetě, která pocházela z učitelské rodiny a deník si psala, když jí bylo patnáct, šestnáct. Doma se sprostě nemluvilo, tak když chtěla mocnáře znectít, tak ho nazvala „naším starým dědkem pitomým“. V jiném prostředí se mu říkalo i hůř.

LN: Existovala ve škole za první světové války propaganda?
Ano, dětem se vštěpovalo, že bojujeme s německou říší, že to jsou naši přátelé. Přitom v českém prostředí byli za odvěké přátele považováni Slované, Srbové, Rusové, v intelektuálním prostředí Francouzi. A teď se tyto národy staly nepřátelskými mocnostmi. Co doma jistě přišlo na přetřes, byly i čistky ve školních knihovnách. Vyřazovala se závadná literatura, ruská, francouzská, z Čechů Masaryk, Machar, pak i Jirásek.

LN: Jak byla propaganda řízena?
Ve škole byla řízena Zemskou školní radou, která posílala do škol oběžníky. Několik z nich instruovalo učitele, jak mají dětem vysvětlit, proč mají hlad. Hlad byl bojovým hrdinstvím: když se mají obětovat otcové na frontách, kde hladoví a umírají, nechť se děti obětují tak, že se dosyta nenajedí. V roce 1917 už to bylo hodně špatné – vařilo se z hovězí krve, pro kterou děti chodily na jatka, z kukuřičné či ječné mouky, z lebedy. A školní oběžníky děti nabádaly, aby nebyly mlsné, nevybíraly si v jídle, nepřejídaly se! To bylo absurdní a dospělí to tak chápali. Hladovění se navíc v tu dobu už netýkalo jen rodin nezámožných, hlad postihl i střední vrstvy, které byly z dřívějška zvyklé na určitou kulturu stolování, přemýšlely o tom, co jedly.

Autoři: