Diskuze
Jako cirkulárka aneb pláč je jejich řečí
Děkujeme za pochopení.
Helena
intuice
Moje zkušenost nejspíš koresponduje s tím, co přede mnou napsala Jana D. (koncept kontinua neznám). Děti mám dvě, u starší holčičky jsem se řídila "chytrými" knihami a radami okolí, u mladšího kluka hlasem srdce, který velel utěšovat, chovat, tulit, brát do postele atd., kdykoli začínal plakat (brala jsem ohled i na jeho sestřičku, nechtěla jsem, aby byl pro ni "to uřvaný mimino"). Houpal se v náručí i v dopravních prostředcích (snad moje tiché prozpěvování obtěžovalo cestující míň než případný pláč miminka:) - a zdá se mi, že snad neexistuje místo, kde by tohle nešlo), nosil se v šátku a nikdy v něm neplakal. Podotýkám, že z něj vyrostl pohodový, veselý a samostatný kluk, žádný mamánek. Jeho sestřička je o něco smutnější, nervóznější... samozřejmě to může být náhoda, ale bude-li mi přáno další mimčo, bude (vy)chováno jako on.
Jana D.
Něco k zamyšlení: Koncept kontinua
No, svým způsobem to přirozené je, ale... Viděla jste mláďata jiných živočišných druhů takhle naříkat? Ne. Mláďata ostatních nošenců jsou nošena a netrpí fyzickou izolací, na rozdíl od civilizovaných lidí. A tak se - přirozeně - malí človíčkové snaží na tu nepřirozenou situaci v postýlkách a kočárkách pláčem upozornit a přimět rodiče, aby ji napravily. Bohužel v dospělých rodičích už je přirozenost otupená tak, že si na ten "přirozený" pláč raději zvyknou, než aby reagovali. Jistě by jim pomohlo, kdyby už samotný porod byl ponechán přirozeným a novorozeně neputovalo do izolace už v prvních vteřinách "na suchu", což je u českých poskytovatelů porodnické péče zatím spíše sci-fi. Doporučuju Liedloffová, Jean. Koncept kontinua: Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti. Praha: Dharmagaia, 2007.
AKA
Dětský pláč
Samozřejmě, že dětský pláč je druh komunikace, ale na druhou stranu matka resp. rodiče by měli umět pláč zvládnout a minimalizovat. Jak se autorka zmínila, zejména v letadle nebo ve vlaku stačí dítě pochovat, zabavit ho. Podle mých zkušeností děti vyřvávaly v letadle zejména proto, že si jich nikdo nevšímal a dospělí je prostě nechali jen tak řvát. Z mé osobní zkušenosti stačilo pobrukovat, mluvit na ně nebo i hýkat a dítě se uklidnilo, protože od matky vědělo, že se nic neobvyklého neděje samozřejmě s výzjimkou startů a přistání kdy zaléhají uši i dospělákům. A nakonec samozřejmě výjimky potvrzují pravidlo.
Předseda
Jo,
pěkně napsáno, máte pravdu. My už teď máme dítě 17měsíční a skutečně člověk k tomu řevu nakonec postupně otupí a už ho to tak děsně nevytáčí a nevyvádí z rovnováhy. A když jsem s ním venku a začne ječet, samozřejmě lidé (hlavně mladí, bezdětní) dělají významné pohledy a dávají najevo jak moc je to obtěžuje. A já je - teď už - naprosto chápu. Byl jsem stejný.
Alžběta
Pravopis, čárky
Opravte si čárky. Proč nemáte v LN korektora? To musí být v každém článku tolik chyb?
Adam
rodičovská zkušenost
Veroniko, musím říct že to s dětským pláčem vnímám úplně stejně s naší 4-měsíční holčičkou. Návštěvy kamarádů, kteří děti nemají zaujímají při jejím pláči postoj přesně dle vašich "předporodních" pocitů. Každý na to asi přijde až vlastní zkušeností. Hodně mateřských radostí. Adam
