Ústí přišlo o raritu. Akumulační parní lokomotiva dojezdila

Moc se přimlouvám, aby zástupci Setuzy i zodpovědně jednali. Tj. aby prakticky ihned (kdy je lokomotiva v provozuschopném stavu) vyhledali nějaké kvalifikované železniční muzeum s možností kvalitního uložení lokomotivy (ne jako zubrničtí, kteří mají vagony a stroje "venku" na pospas klimatickým vlivům) a vyjednali s ním dar - zapůjčení stroje pro zachování pro příští generace. A pozor. Chce to i stejným způsobem jednat o zařízení vyvíjejícím páru pro lokomotivu.  Jsem zvědav, zda se zachováme jako kulturní národ nebo jako barbaři (tj. stroj skončí ve šrotu). A bohužel i za cenu, že by stroj převzalo zahraniční muzeum.

:-)

http://cs.wikipedia.org/wiki/Akumula%C4%8Dn%C3%AD_parn%C3%AD_lokomotiva

RAW Meiningen není lokomotivka, ale železniční

opravny, kde se z důvodu nedostatku kapacit v DDR mimo oprav vyráběly akumulační lokomotivy.Ty ze Setuzy mají výrobní čísla 15037 a 15041.Jinak v naší republice jezdily akumulačky v mnoha továrnách a na mnoha rozchodech.První byl už za R-U v plzeňské Škodovce Karl od Firmy Hohenzollern na rozchodu 500 mm.

Cítím se

technicky vzdělán. Ale tomu výkladu pana Krska, jak to funguje, opravdu nerozumím.

Re: Cítím se

Lokomotivě se říkalo papiňák. Do lokomotivy se natankovala voda. Dále se do zásobníku s vodou natlakovala pára do tlaku 18 bar. Zvyšujícím se tlakem se posouvá bod varu vody, který při tomto tlaku činí zmíněných 200°C. Upouštěním páry do válců je vyvíjena energie a neustálý bod varu vyvíjí další páru pro provoz. Až se dostaneme na 100°C, kdy vývin páry ustává a je potřeba lokomotivu znovu doplnit vodou a natlakovat. Na jedno naplnění ujela asi 30 km.

Škoda toho stroje, snad neskončí na šroťáku.