V českých zemích zavedl alternativní civilní sňatky zákon z roku 1870. První občanský svatební obřad v Praze se konal před 140 lety, 5. března 1871, na Staroměstské radnici.
Manželství nebylo právní smlouvou
Během prvního tisíciletí chápali křesťané manželství jako životní stav muže a ženy, nikoli jako právní smlouvu. To v praxi znamenalo, že uzavřít manželství šlo různými způsoby. Například podle germánských zvyků sňatek nespočíval jen ve vyjádření manželského slibu. Manželství vznikalo postupně (i několik let) - od požádání otce ženy o její ruku, přes veřejné zasnoubení, odevzdání věna, předání nevěsty až po začátek společného soužití. Teprve tím bylo manželství plně uzavřeno.
Ve středověké Evropě byl běžný náboženský obřad v kostele za přítomnosti kněze, ale uzavřít manželství šlo i v soukromí vyjádřením manželského slibu před svědky. Ve Skotsku a Dánsku tehdy například stačilo, aby žena a muž společně tři roky žili. Podobně v Anglii, Francii či Německu donutily církevní soudy dvojici po několikaletém soužití, aby se buď rozešla "pod trestem manželství", nebo jejich vztah prohlásily za manželství.
Až Tridentský koncil v letech 1545 až 1563 stanovil, že manželství musí být uzavřeno v přítomnosti faráře a dvou svědků ve farním kostele. Od 18. století ale začalo manželství v Evropě z církevní jurisdikce přecházet do sféry světského práva, a to nejen v protestantských zemích. Například ve Francii byl umožněn civilní sňatek od roku 1787 a pět let nato byl stanoven jako obligatorní. V Nizozemsku se stal civilní obřad povinný v roce 1795 a v Německu v roce 1875, přičemž slavení náboženského svatebního obřadu před civilním sňatkem bylo trestné.
Církevní a nouzový civilní sňatek
V českých zemích kodifikoval uzavírání manželství od roku 1812 rakouský Obecný zákoník občanský, který upravoval pouze obligatorní církevní formu sňatku. Roku 1868 byl povolen takzvaný nouzový civilní sňatek pro osoby, které nemohly uzavřít manželství podle církevního práva, ale jinak byly k němu způsobilé. Zákonem z dubna 1870 byl pak zaveden civilní sňatek také pro osoby, které nenáležely k žádné státem uznané církvi.
Po vzniku samostatného Československa byl přijat v roce 1919 zákon, který zavedl fakultativní civilní sňatek i rozluku. Podle něj se například za nezpůsobilé k uzavření manželství považovaly osoby slabomyslné, mladší 14 let či impotentní. Překážkou k uzavření manželství bylo mimo jiné příbuzenství až do čtvrtého stupně pobočné linie i švagrovství. Za neplatné bylo prohlášeno manželství uzavřené ze strachu či snoubencem uvedeným v omyl, že snoubenka je těhotná.
Po nástupu komunistického režimu v únoru 1948 byl přijat v Československu zákon o právu rodinném, který zavedl obligatorní civilní sňatek. Ten se uzavíral souhlasným prohlášením muže a ženy před místním národním výborem.
Až dalším zákonem s účinností od roku 1964 byla například zrušena jako překážka uzavření manželství švagrovské příbuzenství.
Po listopadové revoluci byla zákonem z roku 1992 zrušena výlučnost občanského sňatku a opět zavedena možnost obřadu církevního. Snoubenci tak mohou při respektování všech ostatních zákonných požadavků uzavřít občanský sňatek před starostou či pověřeným členem obecního zastupitelstva, nebo církevní sňatek před osobou k tomu oprávněnou.
