Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Magazín

Dva domovy, jeden s tátou. Jak žijí děti po rozvodu rodičů?

Děti se při vaření naučí kreativitě, kritickému myšlení a spolupráci. foto: Shutterstock

Kolem devadesáti procent rozvodů u nás končí tím, že je dítě svěřeno do péče matky. Na otcovskou či střídavou péči se dostane přibližně jenom v deseti procentech. Skutečně otcové praktickou stránku péče o dítě nezvládají? A co když ji berou spíš jako dobrodružství, které dává jejich životům hlubší smysl?
  7:00

Starostlivé rodičovské prsty připravují dětské oblečení. Teď ještě nachystat svačinky a zkontrolovat, jestli mají děti ve školních taškách všechno, co budou potřebovat. Pak je probudit, připravit jim snídani, za ruku je odvést do školy. Po cestě probrat, co je ten den čeká, možná jim dodat trochu odvahy... docela obvyklý obrázek, který zná mnoho z nás. Jsou ale rodiny, kde má vše na starosti otec. Je to on, kdo nakupuje a vaří, pere, povléká a žehlí. Otec dětem pomáhá s úkoly, bere je na výlety a čte jim před spaním pohádku. Počet rodin, kde má otec své potomky ve výhradní či střídavé péči, ale roste jen pozvolna. Mezi lety 2008 a 2011 se zvýšil o pouhá dvě procenta. I tak si na ně okolí pomalu začíná zvykat.

Dobrodruzi, nebo hrdinové?

Ještě nedávno se na otce-samoživitele nahlíželo jako na blázny a zoufalce. "Byl jsem taková trošku bizarní figurka," přiznává pětačtyřicetiletý filmař Tomáš Petráň. O své dvě dcery se staral výhradně sám od jejich čtyř, pěti let – dnes je jim přes dvacet. "Pro paní doktorku, ke které jsem s nimi chodil, jsem byl exot. Svou situaci jsem si ale i tak užíval. Spousta žen má tendenci člověku radit a pomáhat, což bylo vlastně příjemné." usmívá se.

Třiačtyřicetiletý sociolog Martin Fafejta byl aktivním otcem dávno před rozpadem jeho manželství. Měl tedy jasno, že u svých dvou dcer stojí o střídavou péči. Staral se o ně od jejich šesti, respektive třinácti let. V pondělí a v úterý byly u matky, středy a čtvrtky s ním. Víkendy pak trávily s rodiči na střídačku. Dnes je starší dceři osmnáct. I když už se na ni střídavá péče nevztahuje, stále dohodnutý systém zachovává.

Státní úředník Michal Taussig vzpomíná na tehdejší reakci okolí: "Když se rozcházíte s partnerkou a řešíte děti, musíte se s tím jednak vypořádat sám v sobě, jednak ještě uklidňovat šokované okolí. Abyste pomalu fungoval jako nějaký psychoterapeut. Ovšem já jsem od začátku věděl, že chci mít syny minimálně napůl, což byla moje priorita. Díky ní se dal rozvod zvládnout – s vidinou střídavé péče jsem ho nebral jako katastrofu. Naopak začalo největší dobrodružství mého života." Michalu Taussigovi je dnes pětačtyřicet a své dva syny má v péči šest let, se střídáním po roce.

A jak takové změny v životě vnímají samy děti?

"Rodiče se rozešli před mnoha lety, a nijak dramaticky, takže mi připadá, že se nic moc nezměnilo. Vídám se pravidelně s oběma i během doby, kdy žiju u jednoho z nich." snaží se zhodnotit patnáctiletý syn. "Nijak to neprožívám. A když vidím, jak se spolu hádají lidi, kteří žijí v manželství, tak mi tohle přijde lepší," dodává jeho o rok mladší bratr.

Typicky mužské postupy

Lidé si nejčastěji představují pánskou domácnost jako směs improvizace a chaosu, ponožky místo rukavic, mytí nádobí ve vaně. Otcové se ale takové představě smějí. Shodnou se snad jen na tom, že otcovská péče je více intuitivní.

"V prvním momentu, ten první měsíc nebo dva, jsem měl pocit, že musím být super rodič," vzpomíná Martin Fafejta. "Že se musím dětem neustále věnovat, pořád si s nimi hrát. Brzy jsem zjistil, že to nevyžadují a ani nechtějí. Pak jsem pochopil, že musím hlavně začít šetřit s časem." A když přemýšlel, kde čas vyšetřit a co zredukovat, jako první omezil úklid a podobné činnosti. "Zjistil jsem, že tyhle záležitosti děti vlastně nijak nepotřebují. Pokud není v bytě vyloženě špína, tak je tím nijak neohrožuju. Například okna se mýt skoro nemusí, žehlit je třeba pouze košile a z jednoho hrnku se dá pít celý den."

Čištění zubů - ilustrační foto.

Také Tomáš Petráň kladl důraz spíš na to, co s dcerami dělal ve volném čase, než na postupy při péči o domácnost. "Jakmile jsem měl volno, všude jsem dcery s sebou tahal jako koťata. Spaly pod širákem, ve stanu, v autě. Ještě teď, když se chystám někam si vyrazit, tak se tváří, že by jely taky, a já jim říkám, ne, ne, ne, teď už si jedu jenom já."

Jeho dcera k tomu dodává: "Rozhodně by bylo lepší žít i s mámou, ale jsem hlavně ráda, že táta s mámou spolu vycházejí. A oceňuju, že se dokážou normálně domluvit."

Rodina na hlavní koleji

Řada žen kvůli péči o děti vzdá či odsune na později své ambice v práci, jak je tomu ale u otců-samoživitelů? Tomáš Petráň popisuje své priority jednoznačně: "Lidé se na mě dívali s povzdechem ,On se pro ty děti obětoval!‘ Ale pro mě byla výchova dětí vlastně i jakýmsi životním alibi, kvůli němuž jsem se nemusel věnovat žádným přitroublým kariérám. Řekl jsem na rovinu, že chci za co nejkratší čas vydělat co nejvíc peněz, abych si mohl pak užívat s dětmi. Jezdili jsme lyžovat, bydleli na horách, jezdili na vodu a do ciziny. A to v kritickém věku chlapa mezi třicítkou a čtyřicítkou, kdy má obvykle pocit, že musí světu něco dokázat." Dosud si pochvaluje, že se ubránil společenským tlakům k budování blaha lidstva. "Já si budoval vlastní blaho s dětmi, a na to je nezbytné mít prostředky, místo a hlavně čas."

Podle Taussiga u něj v práci muži přenášejí péči o rodinu zásadně na manželky, v případě že je ještě mají. "A moje spolupracovnice jsou tlačené do role, kdy se tváří, jako by je rodina nezajímala. Já vyslal jasné signály, že pro mě jsou na prvním místě kluci. Kolegové to berou sice jako úchylku, ale přijatelnou. Samozřejmě jen do jisté míry. Když se mě někdo zeptá, jak to mám, pokývá nad mou odpovědí obvykle zasmušile hlavou, asi jako kdybych řekl, že smyslem mého života je chov želv galapážských," vysvětluje Taussig.

I tak to za to stálo

"Jak se chovat po rozvodu, o tom nikdo žádná přikázání do kamenných desek nevytesal," zvážní náhle. "Dneska, když se dívám nazpět na naše manželství, tak mi připadá, že kvůli klukům stálo za to. Jsem hrozně rád, že je mám, všechno ostatní mi ve srovnání s nimi připadá jaksi bledší. Klukům taky říkám: Vztahy jsou fajn, ale přijdou a třeba zase odejdou. Hlavně mějte děti. Pochopitelně před nimi vypadám jako blázen, jenže já věřím, že jestli jim něco můžu sdělit, tak tohle," říká Michal Taussig.

Martin Fafejta soudí, že princip, podle kterého se při rozpadu manželství orientoval, je vlastně jednoduchý: "Je to láska k dětem. Z ní vyplývá i to, že jeden rodič se nebude pokoušet druhého o děti připravit a nebude děti připravovat ani o druhého rodiče." Tomáš Petráň, který sám vyrůstal v rodině, která hodně drží při sobě, zdůrazňuje význam široké rodiny a přátel. "Holky nebyly nikdy samy, často se stýkáme s rodinou i kamarády a náš příbytek v horách se stal trochu otevřeným domem. Moji kamarádi tam jezdili v zimě i v létě a moje děti vyrůstaly v domě neustále plném lidí."

„Chtěl jsem být superrodič,“ říká Martin Fafejta.

A stejně jako matky samoživitelky hledají nového partnera, i otec ve stejné roli začne dříve či později hledat další partnerku. "Málokterá partnerka dokáže přijmout, že mužský nadřazuje svůj vztah k dětem nad vztah k ní," připouští Michal Taussig. "Založit novou rodinu se málokomu s takovou dosavadní životní zkušeností jeví jako nejlepší nápad."

Mezi novou partnerkou a dětmi se totiž často objeví rivalita. Tomáš Petráň dnes s humorem popisuje: "Třeba starší dcera, když jí bylo dvanáct třináct, nám vždy večer zalehla postel a dávala tak jasně najevo, že ona je tu paní domu. Dvakrát jsem zažil, že mi děti opravdu partnerky zapudily. V takových konfliktech jsem ale vždy stál na straně svých dcer.

Předsudky o dvou domovech

Role otce se v posledním půlstoletí výrazně proměnila: "Stačí se podívat do příruček typu Naše dítě, která poprvé vyšla někdy před osmdesáti lety. Dal jsem si tu práci, že jsem si jich pár z různých dekád půjčil. Ještě v padesátých letech se psalo, že otcové by neměli moc pečovat o malé děti, protože je rozmazlují.

Měli se v zásadě postarat o to, aby matka byla v pohodě. V šedesátých a sedmdesátých letech podobné názory z příruček mizí. Jednoznačně se nároky na otce zvyšují a to vidím jako pozitivum." hodnotí sociolog Fafejta.

Řada předsudků vůči otcovské péči ale přetrvává. "Když pomineme ten nejčastější, že otcové nejsou schopni o děti pečovat," vysvětluje dále, "tak jedním z největších stereotypů je, že dítě potřebuje jeden domov.

Prý ho poškozuje mít domovy dva. Já se domnívám, že stejně tak dítě poškozuje, když se rodiče rozvedou. Když jsem se na domov zeptal své dcery – teď už dospělé – řekla mi: Já mám domov jeden, ale doma jsem na dvou místech."

Z rozhovorů ale jasně plyne, že otec, který se ujme po rozvodu svých dětí, potřebuje dostatek času, prostředků i tolerance okolí. Rozhodně mu nesmí scházet kuráž, zato se může těšit na spoustu adrenalinových a uspokojivých zážitků. Statistiky jasně ukazují, že má děti ve své péči jen zlomek otců. Otázkou zůstává, kolik otců by o své děti pečovat chtělo, ale vzhledem k nepravděpodobnému výsledku soudního řízení se ani nepokusí vznést svůj nárok.

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...