V sobotních Lidových novinách bude užitečné rady pravidelně přinášet přední odbornice na společenské chování Eva Filipová.
Kdo chce, aby s ním dobře vychovaní lidé pěstovali styky, musí si osvojiti dobré mravy. A tu opět člověk vzdělaný, širokého rozhledu, byť i z mládí se mu nebylo dostalo salonního vychování, vlastním důvtipem, čtením odborných spisů a pozorováním dobrých mravů snadno si osvojí bezvadné chování,“ nabádá v knize Společenská výchova, vydané před téměř sto lety, Marie Laudová-Hořicová, herečka a babička režiséra Elmara Klose.
A pokračuje: „Žádáme, aby se vnitřní ušlechtilost zrcadlila v každém zevním projevu, toť pravý základ společenského mravu. I náš prostý selský lid měl svůj vlastní, ušlechtilý společenský ceremoniel, zděděný po předcích, lpěl na něm a zachovával jej. Tak i nám musí přejíti do krve ustálené společenské mravy, uznávané vším civilizovaným světem.“
Bez psích deček a kombiné
Dobové knihy o dobrých mravech jsou nejlepším důkazem, jak jde etiketa ruku v ruce s dějinnými událostmi a jak se mění podle aktuálního vývoje ve společnosti. Marie Laudová-Hořicová třeba připomíná: „Československo jako samostatný stát začalo se přímo stýkati s ostatními státy, jež mají ve společenské výchově ustálené tradice; proto je naší povinností, abychom věnovali této otázce pozornost.“ A obšírně se věnuje návodům, kterak smekat klobouk, jak mají dívky při představování dělat pukrle a dámy při pozdravu nastavovat ruku k polibku.
„Někdy před třiceti lety k nám přijel na návštěvu jeden polský spisovatel. Já tehdy byla sedmnáctiletá holka a on, elegantní muž v nejlepších letech s perfektně střiženým knírkem, se uklonil a políbil mi ruku. Byl to pro mě šok a červená jsem byla až za ušima,“ směje se Anna z Prahy. „Nikdy předtím ani nikdy potom jsem se s tím už nesetkala,“ dodává.
Účet na Facebooku vám nepatří. Nezapomeňte i na další omezení |
Jinak řečeno: mnoho společenských rad je passé, to však neznamená, že bychom etiketu nepotřebovali. Jiná pravidla platí stále a k nim přibývají nová. Rodí se návody pro elektronickou komunikaci, pro komunikaci na sociálních sítích a používání mobilů, dokonce už i selfie má vlastní předpisy.
„Pravidla upravující chování ve společnosti se utvářela po staletí a přebírala vždy ze staršího období to, co bylo ještě aktuální a potřebné, a vytvářela pravidla nová,“ stojí v knize Ladislava Špačka Nová velká kniha etikety. Zatímco dřív byla etiketa doménou „lepších“ vrstev, stírání rozdílů ve společnosti způsobilo, že se stala běžnou součástí života. Rozvolnila se a zjednodušila. Dnes totiž chodí do společnosti každý – do divadla, na pracovní večeři, do restaurace.
Nejvíc změn postihlo oblečení. Už se nenosí honosné fraky, ale oblek nebo smoking, muži odložili vesty, psí dečky, hodinky na řetízku, šle, podvazky na ponožky, klobouky. „Ženy zas nenosí kombiné, minisukně v šedesátých letech vytlačily podvazky, kalhoty se v dámské módě rozšířily tak, že existují ženy, které snad už ani žádnou sukni nemají,“ srovnává Ladislav Špaček.
‚Hledám dámu s kapitálem 3000 liber.‘ Díky inzerátům se seznamujeme už 320 let |
Tendence směřující ke stále větší ležérnosti se projevuje i v kontaktních situacích. Seznamování je jednodušší, žena už nemusí – tak jako ve staré Anglii – dát ze vzdálenosti několika metrů úklonou hlavy muži svolení, že ji smí pozdravit. Manažerka může pozvat na oběd obchodního partnera, a může za něj dokonce zaplatit. „To je skvělý pokrok, který muži rádi ocení. Obřadnost byla vytlačena věcností,“ říká Špaček.
A u žen ještě zůstaňme. Z letité tradice se jim prokazuje úcta, považují se za společensky významnější, ale ani to už dnes není všude běžné. Kupříkladu v Americe došla emancipace tak daleko, že zdvořilostmi se muži vystavují nebezpečí podezření ze sexuálního harassmentu. „Pro americkou společnost to je přirozené, vznikla z jiných kořenů než starý aristokratický evropský kontinent,“ vysvětluje Špaček.
Změn doznalo i stolování. Složité prostírání se sedmi nebo deseti příbory bylo nahrazeno i v banketní formě třemi sadami příborů na každé straně. A v neposlední řadě se změnilo i postavení dětí ve společnosti. „Dříve děti v kině nebo v restauraci byly výjimkou, dnes do restaurace chodí běžně,“ upozorňuje na další proměnu Špaček. A dodává, že v restauracích bývají běžně tolerováni i psi, a personál jim dokonce nabídne i vodu.
Učit se musí i mistr
V Evropě platí víceméně všude tatáž pravidla. Pokud tedy někdo ovládá tuzemskou etiketu, šance na znemožnění je malá. Pokud ale popojede o kus dál, nemusí naopak s tím, co se naučil a úspěšně uplatňuje, vůbec pochodit. Proto není od věci naučit se alespoň základy pravidel, jež platí v zemi, kam jedeme na obchodní schůzku či na návštěvu.
„Jednou jsem takhle podávala ruku iráckému velvyslanci šíitského náboženství. A on, překvapen mou neuctivostí, rychle strčil ruce do rukávu svého obleku,“ vzpomíná slovenská herečka a politička Magda Vášáryová na faux pas z dob svého působení coby velvyslankyně ve Vídni, později Varšavě. Co se dělo dál? „Já jsem trapně zůstala s nataženou rukou a všichni na chvíli ztichli a pak mi pomohli hlasitým hovorem, abych ji zase stáhla. Od té doby jsem slušně čekala, až mi arabští kolegové ruku nabídnou, i když je to proti evropskému protokolu. I mistr se učí.“
„Vždycky potřebujete vědět, jak se zachovat, nejen ve společnosti, ale i doma, v rodině. Jinak provozujete velice riskantní vztahy, zhoršujete atmosféru – a úplně zbytečně,“ míní Magda Vášáryová.
