Olejomalba, jíž Georges Clairin roku 1876 zachytil Sarah Bernhardt, má v mém srdci zvláštní místo. V pohledu tehdy třiatřicetileté divadelní herečky se zračí spousta pocitů. Pravděpodobně je to tedy především sebejistota nabytá vzrůstajícím úspěchem, který s sebou přinesl lepší postavení ve společnosti, ale třeba i nový, bohémsky zařízený domov v pařížském Parc Monceau, kde ji malíř portrétoval. Pokud však o herečce člověk nic neví,může podlemě její pohled pozorovateli být klidně i zrcadlem.
  |
Pohled barzoje, který nonšalantně smyslné divě leží u nohou, však hovoří poněkud jasněji než božská Sarah… Je to už skoro čtvrt roku, co byl přesně tento pohled věnován mně. Produkoval jsem pro Esprit focení šperků, na němž bylo třeba mít desatero psů různých ras. Barzoj nesměl chybět. Ve chvíli, kdy vešla Aprelka Lenel Slovakia, bylo všem jasné, kdo v místnosti má nejvyšší společenský status. Aprelka se usadila na plátno a nechala se fotit. Ostatně je na to zvyklá, její majitelka Markéta Sousedíková je sama fotografkou. Trvalo ovšem jen pár cvaknutí, než fena přestala dávat pozor. Připomněla mi jedno focení s Evou Herzigovou. Té se tehdy fotograf optal, zda chce vidět, jak na snímcích vypadá, načež supermodelka odvětila, že ne, že to cítí. Mohla snad Aprelka také vytušit, že už „ji máme“? Že s každým dalším cvaknutím jen mrháme jejím časem? Absurdní, já vím! Pes přece takové věci vědět nemůže. Nebo…?
Jenže takové chování není vlastní pouze Aprelce, šampionce jak pro krásu, tak výkon. Je vlastní jejímu plemeni. Barzojové neboli ruští chrti jsou elegantní vzezřením – a jejich chování bývá vybrané jakbysmet: jsou vyrovnaní, klidní, zdvořilí a moc toho nenaštěkají.
Markéta po chrtovi vždy toužila, ale jelikož jezdila závodně na koni, byl daleko lepší volbou irský setr. Když však s touto kariérou skončila, nic jí nebránilo si sen splnit. Nyní má doma barzojí fenu, její dvě štěňátka a s nimi spoustu zkušeností a znalostí. Před nedávnem jsem se tak s ní sešel znovu, aby mi o nich pověděla více.
Půl království za barzoje
Ne náhodou se jim přezdívá „ruští vlkodavové“. Jedná se o lovecké plemeno, původně určené k lovu zajíců, lišek a jelenů, ale převážně právě vlků. Často používané označení barzoj vzniklo zase ze zastaralého ruského adjektiva, které znamená „rychlý“. Toto plemeno nepotřebuje několikahodinové procházky, jde o učiněného sprintera, který dovede vyvinout rychlost okolo 60 km/h.
Vystopovat přesně, kdy plemeno vzniklo, není snadné. Je totiž vícero pramenů a každý uvádí různá plemena, z nichž byl barzoj vyšlechtěn. S chrty se ostatně lovilo odpradávna. „První zmínky o chrtech najdeme už ve starém Egyptě, jednalo se o krátkosrstého psa,“ vypráví Markéta. „Některé prameny uvádějí, že se předchůdci barzojů dostali do Ruska z východu s Tatary.“
Přestože první tištěná kniha popisující barzoje vznikla v roce 1785, sepsal ji kníže G. F. Barjatinskij, první písemná zmínka o plemeni pochází třeba už z jedenáctého století, kdy tři barzojové coby součást družiny doprovázeli Annu Jaroslavnu, dceru velkovévody Kyjevského, do Francie, kde se vdávala za Jindřicha I. Tehdy bylo plemeno menší i méně srstnaté, ale nebylo už nepodobné tomu dnešnímu. Odjakživa se jednalo o psa šlechty. „Chudina neměla nárok ho vlastnit. Ani by ho neuživila. Přestože byl původně využíván na lov kvůli obživě, později se s větším bohatstvím i rozvojem zbraní stala z lovu kratochvíle – a tehdy zažili rozmach i tito chrti.“ Aristokracie své šikovné psy na lovech ráda předváděla. Jejich hodnota byla neskutečná. „Existuje příběh o hraběti, který vyměnil dvě stě hektarů pozemku za úžasného barzoje. A nedávno jsem také zjistila, že Václav IV., syn Karla IV, dal za smečku hrad.“
Výsledkem šlechtění chrtů pro jejich žádoucí vlastnosti a dovednosti se pak stal barzoj – plemeno velmi výkonné při lovu a nepopiratelně krásné –, který byl chráněný zákonem. Do konce 19. století nebylo možné barzoje koupit. Cestu, jak ho získat, představoval dar od jiného šlechtice. Nikoho tudíž nepřekvapí, že barzoj byl i mocným politickým nástrojem, jehož pomocí se bylo možné usmířit. Ze známých osobností ho darem získala třeba Alexandra Dánská, a to od svého synovce, posledního ruského cara Mikuláše II. Nakonec to byli právě barzojové darovaní do zahraničí, kteří pomohli plemeno zachránit před zánikem. Ale to lehce předbíhám...
Díky tomu, že je Rusko obrovská země, se v každé jeho části barzojové vyvíjeli trochu jiným směrem. Tomu se rozhodl učinit přítrž velkokníže Nikolaj Nikolajevič Romanov, bratranec cara Mikuláše II., a roku 1887 tak koupil panství Perchino, kde založil psinec pro jejich chov. „Skupoval barzoje z celého Ruska a sjednotil standard. Právě tam byl vyšlechtěn takzvaný výjimečný vrh, z něhož vnikl barzoj dnešního typu. Vycházel z něho veškerý chov, který se pak rozšířil i do Evropy a Ameriky, kde se ve vyšších sférách těšil velké oblibě.“ Mimochodem, kdybyste stopovali předky Aprelky, došli byste právě do Perchina.
Jak jsem už nastínil, kdo ví, zda bychom plemeno vůbec znali, kdyby se tehdy nestalo módním i v jiných zemích než v Rusku a kdyby nevznikaly chovatelské stanice i tam. Poprvé utrpělo za první světové války, kdy neměli co jíst lidé, natož psi. „Dokonce i pro šlechtu bylo těžké udržet si smečku třeba tisíce chrtů. Neumím si ani představit, jaké to muselo být, živit je, když jen Aprelka sežere tři čtvrtě kila masa za den,“ krčí rameny Markéta. Říjnová revoluce roku 1917 se stala pro barzoje osudnou. Nejenže se chov zastavil, ale coby symbol aristokracie, a tudíž buržoazní přežitek byli v Rusku téměř vybiti. „Když jsem byla v Moskvě, všude jsem tam hledala barzoje v umění. Našla jsem jen tepaný talíř, který byl darován z Anglie. Rudou hvězdu, kladivo a srp najdete všude, ale barzoje ne. Když jsem se na ně pak paní v muzeu ptala, zřejmě nepochopila otázku a odpověděla: ‚Sem psi nesmějí.‘“
N. Jermolev vypracoval standard plemene v roce 1888. Předlohou mu přitom byli potomci takzvaného výjimečného chovu – feny Sterly a psa Goluba z Perchina. To oni tak byli základem dalšího chovu. Šeremetěvové, kteří za revoluce z Ruska uprchli do Belgie, pak roku 1923 vypracovali do konečné verze platný mezinárodní standard barzoje. Téhož roku J. F. Doorová jako vůbec první iniciovala záchranu plemene. Právě ona v Leningradě odkoupila ze zoo dvě feny a založila chovatelskou stanici. Roku 1944 pak pro tento účel skoupila na dvě stě barzojů ze zahraničí. A bylo to až koncem 40. let, kdy voják Constantin Esmont přesvědčil sovětskou vládu, že barzojové jsou cenným nástrojem lovců pracujících v kožešnickém průmyslu, a jejich chov tak začal být oficiálně regulován. Dnes je ruský chrt považován za národní poklad.
Z lovce společníkem
Jak to bylo s plemenem u nás? „Bylo tady už za první republiky a samozřejmě tady bylo i později za totality. Ten tlak proti němu tady nebyl. Alespoň tedy ne takový, jaký byl třeba proti koním,“ říká Markéta.
V Rusku a Americe se stále chodí na živou. V České republice je takový lov zakázán, a tak je u nás barzoj spíše společenským plemenem. „Rusko má jinou rozlohu a jiné přírodní bohatství, takže lov se ještě provozuje. Barzoj loví zrakem. Jakmile lovecká smečka vyrazí za kořistí, nedá se už odvolat. U Aprelky se snažím lovecký pud potlačit a vyhnout se všem loveckým příležitostem, obzvláště když mám doma i irského setra,“ říká Markéta. Aby se Aprelka vyřádila, bere ji Markéta na coursing, který lov imituje. Na louce se připraví i kilometr dlouhá trať, na níž je natažené lanko, na jeho konci střapec a v tom kůžička, již pes loví. Stejně tak jí dopřává závody na dráze. Tam je prý Aprelka nejšťastnější.
„Třeba v Boleslavi je dráha, ke které se jde po takovém valu. Aprelka po něm jde a s ledovým klidem sleduje návnadu a běhající psy, ale příliš pozornosti jim nevěnuje, jen si dál kráčí na prověšeném vodítku. Ale ve chvíli, kdy zahneme ke schodům, které vedou k boxům, si uvědomí, že jde běhat, a začne se vzpínat jako kůň, srdce jí buší. Jednou ty schody samou radostí skočila – a já s ní. Po ústech.“
Poslušný pes – svobodný pes
Pokud jde o jejich povahu, „jsou zvláštní. Oni vás milují a vaši lásku potřebují, ale na rozdíl od setra, který si dost často vynucuje pozornost pána, chrt raději celé dny leží a není nezvyklé, že odejde do jiné místnosti, když si nepřeje být rušen. Přijde se i pomazlit, ale nevyžaduje to často. Jsou momenty, kdy Aprelka leží a kouká na mě, jako by mi říkala, že jestli se chci mazlit, tak ať si snad dojdu sama. Ráno, nebo když se vrátím domů, je kontaktní a vítá všechny členy rodiny. Ale je to pes jednoho pána. Takže musí přivítat paničku, ale pak už je to zase dobré, už jsme se přece viděly, no ne?“
Ptám se Markéty, zda je pravda, co se říká, totiž že povahou jsou podobní kočkám. „To je spíš plemeno saluki. Ale je pravda, že barzojové jsou samostatní.“ Koneckonců, to byl účel. Když je lovec vypustil, barzoj sám běžel za kořistí a ulovil ji, ale nikam se nevracel. Lovec jel na koni za ním. „Představa, že vás poslechne jako třeba vlčák, je mylná, protože se to po něm nikdy nechtělo. Člověk, který chce stoprocentně poslušné zvíře, by si tak barzoje neměl pořizovat,“ upozorňuje Markéta. „Jak se říká, že nejkrásnější pohled na světě je z koňského hřbetu, tak já bych ještě doplnila, že z koňského hřbetu na běžícího barzoje. Člověku se až tají dech, když to krásné, vznešené zvíře letí krajinou jako vítr. Někdy se zdá, že se ani nedotýká země.“
Další mylnou představou je, že se barzoj nehodí do bytu. „Mám kamaráda, který má dva barzojí samce v bytě. Jde o to, aby jim majitel mohl dopřávat dostatek pohybu, nechal je vyběhat a zablbnout si, protože pak stejně nejraději proleží den na gauči – a je jim úplně jedno, jak velký dům je. První dva roky jsou mladí chrti aktivní i doma, chtějí si hrát, ale pak už jsou pohodlní a energii si šetří na ven. Barzoj se venku vyběhá poměrně krátce a pak už jen chodí, kdežto setr by aportoval míče i několik hodin, když mu je někdo bude házet.“
Jak padlo v samotném úvodu, barzoj je plemeno velmi vyrovnané a přátelské. A pokud mu věnujete dostatek péče, umí být vychovaný. Markéta Aprelku klidně bere i do restaurace nebo na nákupy. „Nedávno jsme byly v Parndorfu. Zkoušela jsem si šaty – a ona poslušně čekala před kabinou. Prodavačky z ní byly unesené a ona jen klidně ležela. Barzoj nemá jako ostatní psi potřebu vítat každého, kdo projde okolo,“ tvrdí Markéta s tím, že beztak záleží na tom, jak si člověk psa vychová. „Já ji beru všude s sebou, takže je naučená. Je to můj parťák. Stejně jako jsem to měla u koní, i u psů jsou pravidla, která určuji já, protože jsem šéf, a pak jsou situace, kdy je nechávám ukázat svou osobnost. Ale jen pokud nepřekračují pravidla. Takže se Aprelka válí na gauči, ale neexistuje, aby si něco vzala ze stolu nebo něco zničila, když nejsem doma. U nás fungují dvě hesla: pes, který loudí, nic nedostává a poslušný pes – svobodný pes.“
Když několik týdnů po rozhovoru mám to štěstí stát v pařížském Petit Palais, kde portrét Sarah Bernhardt od Georgese Clairina visí coby součást stálé expozice, už ani tak nezkoumám pohled herečky, spíš výraz jejího psa. Dívá se na mě stále těma stejnýma otrávenýma očima. Nemám mu to za zlé. V mých očích barzoj zůstává jiným živočišným druhem, jinou, éterickou bytostí, skoro jako by byl z pohádky. A abych pravdu řekl, pokud dokáže tak ladné zvíře se srstí hebkou jako hedvábí zardousit i jednou tak těžkého (zlého) vlka, pak je mi svým způsobem i inspirací…
