Podle průzkumu 52 % Čechů věří většině informací, které najde na internetu a 38 % alespoň polovině z nich. Češi se tak v celosvětovém měřítku řadí mezi největší důvěřivce, naopak na opačné straně žebříčku se nalézají obyvatelé Macaa, kde dvě procenta lidí nevěří žádné informaci pocházející z webu.
Jak je ale možné, že jak lidé, tak průzkum samotný zkoumá důvěryhodnost informace nikoli na její samotné podstatě, ale na způsobu, jakým je šířena? Podle této logiky by se i ty sebemenší regionální noviny vycházející nákladem několika desítek kusů měly těšit větší vážnosti než web, za nímž stojí například noviny z dlouhodobou tradicí. Má snad jinou váhu informace, která se objeví v televizním zpravodajství a na webu, který provozuje stejná televize?
Zcela zjevně ano. Jako by internetovému prostředí nestačila stigmata, která si nese ze svých překotných začátků a ze své otevřené povahy, ani teď to není příliš jednoduché. Design i některých seriózních stránek je natolik divoký, že si v mnohém nezadají s „blogísky“ náctiletých autorů, slepá víra redaktorů v to, že vše je možné ještě nějak zpětně upravit, se zase negativně projevuje na kvalitách jejich práce.
A tak zatímco i kdybychom se na titulce předního zpravodajského portálu dočetli o začátku války, budeme to považovat za špatný vtip nebo útok hackerů, zatímco když stejnou informaci sdělí vážným hlasem televizní moderátor v dobře padnoucím obleku, vyvolá to šílenství, za které by se nemusel stydět ani Orson Welles.
V něčem lze však internet považovat v tomto směru za přínosný: naučil lidi nedůvěřovat – komukoli a čemukoli. A možná díky tomu mnoho dalších pochopí, že ani hezká fasáda nedělá dobrý dům.
