Skutečné odborníky přitom nijak zvlášť nevyvedla z míry. Podle nich totiž bylo jen otázkou času, kdy se něco takového stane. Na oběžných drahách v okolí Země se totiž nachází přes šest tisíc aktivních satelitů, dalších 28 tisíc je nefunkčních, ale pořád krouží dál a pomalu se rozpadají na menší a menší díly, kterých bychom v okolí naší planety napočítali přes sto tisíc.
Přitom snahy jak regulovat takovýto provoz nejsou nijak veliké. Nikdo nenutí majitele družic, aby do nich montovali zařízení, které je po skončení životnosti nasměruje zpět do atmosféry, kde shoří. Tlak řešit tuto situaci není nijak velký, protože jde prozatím jen o materiální hodnoty, byť velmi vysoké.
Co se však stane, až se naplní předpovědi, které slibují dostupné dovolené v kosmu, a začnou tak být ohroženy i lidské životy? Bude muset nastoupit nějaká regulace, pravidla, zákazy a příkazy. Situaci lze přirovnat k automobilismu: mnozí ještě pamatují doby, kdy rychlost mimo obec nebyla vyhláškou prakticky nijak omezena a v obci se například během nočních hodin mohlo jezdit stejně rychle jako mimo ni. Jak ale provoz houstl, přidávala se další a další omezení mající za cíl zaručit vyšší bezpečnost na silnicích.
Dnes se může mnohým zdát, že už je jich zbytečně mnoho a přidávání stále dalších a dalších (například nekonečné diskuse týkající se povinné výbavy motorových vozidel) je jen zlovůle politiků. Jak by to ale bez takových pravidel na silnicích vypadalo nám ukazují trosky satelitů Kosmos a Iridium tiše letící chladným vesmírem.
