Naposledy jsme ho viděli v televizi jako svérázného strýčka špuntů na cestě. Zároveň připravuje hned několik nových knih a režíruje v divadle. A poprvé také spojil síly se svým synem, který jednu jeho knížku ilustruje.
Pochází sice z Brna, ale už dlouho žije na kraji Prahy, v rodinném domku v Ruzyni. Přímo kolem nich projíždějí každou chvíli vlaky, což jim prý vůbec nevadí. Jen má trochu strach z připravované rychlodráhy na Kladno. Jinak je v téhle čtvrti spokojený, líbí se mu procházky v Divoké Šárce i oboře Hvězda, které jsou velmi blízko. Bylo to šikovné hlavně v dobách, kdy byly jeho děti malé a jezdilo se s nimi na procházky v kočárku. Dříve se ho často vyptávali, jaké to je, pořídit si děti ve vyšším věku. Dnes už jsou i jeho nejmladší potomci, kvůli kterým začal psát pohádky a dětské knihy, odrostlejší.
Je to tedy zase v něčem jiné, mít dospívající potomky coby sedmdesátník? „Mrzí mě, že su starej a už nemám tolik sil,“ říká Arnošt Goldflam. „Možná bych měl větší otcovské ambice. Oni jsou hodní a šikovní, tak není důvod je nějak moc mentorovat,“ dodává ale vzápětí.
Děti se zřejmě vydají výtvarnou cestou ve stopách své maminky, scénografky Petry Goldflamové Štětinové – byť ani tatínkovi nebylo výtvarno v životě vůbec cizí, jak tento muž mnoha profesí v rozhovoru prozrazuje.
V novém seriálu Špunti na cestě jste se objevil jako bratr Miroslava Donutila. Předpokládám, že se z brněnských časů dobře znáte. Sešli jste se už někdy před kamerou?
Známe se odedávna, snad padesát let. V době, kdy byl v Brně na Provázku, jsme spolu hrávali – já tedy jen malé roličky, zatímco on už byl naplno herec. Bylo to příjemné setkání ve Špuntech po letech, probrali jsme všechno, živé, mrtvé... Herecky jsme se za tu dobu vlastně nepotkali, ale občas jsme se sešli, pochválil jsem ho – teď třeba hraje výborně ve Smrti obchodního cestujícího v Městských divadlech pražských.
