Pokud dáte malému klukovi na výběr mezi panenkou a autíčkem, téměř vždy sáhne po autíčku. U holčiček zase jasně vedou hračky, které odpovídají „ženské roli“. Takovou zkušenost udělá brzy každý nepředpojatý rodič.
Pro část populace, která nesouhlasí s tradičním vymezením rolí podle pohlaví, to však není argument, který by svědčil o tom, že máme preference napevno „zadrátované“ v mozku. Je to prý jen důsledek dlouhodobého společenského tlaku.
Spor o tom, zda se děti chovají podle své přirozenosti, nebo jestli větší roli hraje vědomá výchova a snaha napodobovat okolí, se nedá snadno rozhodnout. Moderní etické standardy dlouhodobé pokusy prováděné na dětech v umělém prostředí nedovolují.
Medvídek Pú kontra mašinka Poučit se však lze u zvířat, pokud možno těch nejpříbuznějších. Psycholog Kim Wallen z Národního střediska pro výzkum primátů v Atlantě sledoval chování velké skupiny nedospělých opic druhu Macaca mulatta, jedenácti samců a třiadvaceti samic. Pro opičí drobotinu výzkumníci připravili dva druhy hraček, „plyšové“ a „s koly“. Většina makaků byla ve věku od jednoho do čtyř let, ale ve skupině byli také starší jedinci.
Na začátku pokusu ležely dvě rozdílné hračky, například malý vagon a postavička medvídka Pú, deset metrů od sebe. Průběh byl vždy podobný: zvířata nejprve udělala kolem „nastražených“ předmětů kruh. Poté se někdo osmělil, popadl hračku a odnesl si ji pryč. Další makakové se k němu brzy přidali.
Vědci chování zvířat pečlivě dokumentovali a měřili, jak dlouhý čas konkrétní jedinec s hračkami strávil. Podle výsledků studie otištěné v březnovém čísle odborného časopisu Hormones and Behavior si samice makaků příliš nevybíraly, hrály si s plyšáky zhruba stejnou dobu jako s autíčky. V případě samců však výsledky vypovídají o jasné preferenci hraček, se kterými mohli jezdit.
„Naše pokusné subjekty nikdy nebyly vystaveny žádné formě reklamy. Nesetkaly se ani s tím, že by je k nějaké činnosti povzbuzovali rodiče nebo je od jiné odrazovala šikana vrstevníků,“ uvedl Kim Wallen v narážce na představy o všemocnosti sociálního tlaku.
Sám Wallen však nechce výsledky přeceňovat. Připouští, že rozdělení na plyšáky a vozítka je schematické. Některé odchylky mohla způsobovat například rozdílná barva či velikost.
Nelze ani vyloučit, že samci jednoduše preferují předměty, s nimiž se mohli víc „vyřádit“. Přesto amerického psychologa výsledky přesvědčily o tom, že samce, lidské i opičí, „postrčí“ biologické předpoklady k určitému typu hraček. Tlak okolí však určitě také vykonává své. Na přirozené rozdíly se v průběhu života nabalují další a další.
Pro část populace, která nesouhlasí s tradičním vymezením rolí podle pohlaví, to však není argument, který by svědčil o tom, že máme preference napevno „zadrátované“ v mozku. Je to prý jen důsledek dlouhodobého společenského tlaku.
Spor o tom, zda se děti chovají podle své přirozenosti, nebo jestli větší roli hraje vědomá výchova a snaha napodobovat okolí, se nedá snadno rozhodnout. Moderní etické standardy dlouhodobé pokusy prováděné na dětech v umělém prostředí nedovolují.
Medvídek Pú kontra mašinka Poučit se však lze u zvířat, pokud možno těch nejpříbuznějších. Psycholog Kim Wallen z Národního střediska pro výzkum primátů v Atlantě sledoval chování velké skupiny nedospělých opic druhu Macaca mulatta, jedenácti samců a třiadvaceti samic. Pro opičí drobotinu výzkumníci připravili dva druhy hraček, „plyšové“ a „s koly“. Většina makaků byla ve věku od jednoho do čtyř let, ale ve skupině byli také starší jedinci.
Na začátku pokusu ležely dvě rozdílné hračky, například malý vagon a postavička medvídka Pú, deset metrů od sebe. Průběh byl vždy podobný: zvířata nejprve udělala kolem „nastražených“ předmětů kruh. Poté se někdo osmělil, popadl hračku a odnesl si ji pryč. Další makakové se k němu brzy přidali.
Vědci chování zvířat pečlivě dokumentovali a měřili, jak dlouhý čas konkrétní jedinec s hračkami strávil. Podle výsledků studie otištěné v březnovém čísle odborného časopisu Hormones and Behavior si samice makaků příliš nevybíraly, hrály si s plyšáky zhruba stejnou dobu jako s autíčky. V případě samců však výsledky vypovídají o jasné preferenci hraček, se kterými mohli jezdit.
„Naše pokusné subjekty nikdy nebyly vystaveny žádné formě reklamy. Nesetkaly se ani s tím, že by je k nějaké činnosti povzbuzovali rodiče nebo je od jiné odrazovala šikana vrstevníků,“ uvedl Kim Wallen v narážce na představy o všemocnosti sociálního tlaku.
Sám Wallen však nechce výsledky přeceňovat. Připouští, že rozdělení na plyšáky a vozítka je schematické. Některé odchylky mohla způsobovat například rozdílná barva či velikost.
Nelze ani vyloučit, že samci jednoduše preferují předměty, s nimiž se mohli víc „vyřádit“. Přesto amerického psychologa výsledky přesvědčily o tom, že samce, lidské i opičí, „postrčí“ biologické předpoklady k určitému typu hraček. Tlak okolí však určitě také vykonává své. Na přirozené rozdíly se v průběhu života nabalují další a další.
