Ani jsem nemusela volit mezi prací a rodinou. Našlo se řešení a jsme spokojení všichni. Já nemusím být výlučně v domácnosti a manžel se nemusí trápit, že je kvůli práci bez nás. A Kryštof z toho profituje nejvíc. Mí nadřízení mi vyšli vstříc, pracuju na nové pozici se zkráceným úvazkem a do Česka dojíždím dvakrát měsíčně.
Věřím, že si Berlín jednou zamiluju, ale přicházím mu na chuť pomalu. Když jsem tady v 17 tančila u Braniborské brány na technoparty Love Parade, vůbec by mě nenapadlo, že nedaleko budu jednou bydlet! Netáhlo mě to sem a němčinu jsem neměla ráda. Tíhla jsem vždy k Francii a v Paříži jsem i nějakou dobu žila. Snila jsem o tom, že jednou budu mít třeba byt s výhledem na Eiffelovku. Místo toho dohlédnu z okna k Televizní věži na Alexanderplatzu. Je to ironie osudu, že právě němčinu teď potřebuju nejvíc a dobrovolně ji piluju. Ze dne na den jsem se ocitla v zemi, kde mám jazykovou bariéru.
Kryštof vše zvládá s nadhledem. Na Němce mluví zásadně česky a nenechá se ničím rozhodit. Chodí do mezinárodní anglicko-německé školky s pestrým národnostním mišmašem. Baví mě ta různorodost kultur. Je to něco, co se mi líbí nejen na školce ale i na Berlínu samotném. Kryštof má spolužáky z celého světa: je tu Japonec Juki, Číňan Ju-Šan, Arun z Indie, Clara z Británie a Němci s nezapomenutelnými jmény Korbinian a Konstantin.
Dojímám se nad tím, jak si spolu děti hrají a tolerují se. Kryštofovi nepřijde zvláštní, že je někdo černý a někdo bílý a že děti mluví různými jazyky. V té souvislosti jsem si vzpomněla na svou školku. S heslem „černoch“ jsem se seznámila v ilustrované dětské encyklopedii a byla tam poznámka, že „černoši žijí v Africe a jedí banány“.
ČTĚTE TAKÉ: |
Kryštof je v tomhle o tolik napřed a mám z toho radost. Už míň mne ale těší další záležitosti ve školce, třeba zvyky pramenící z kulturních odlišností. O tom víc příště. Asi musím být víc tolerantní. Ostatně právě od svého syna se v tomhle můžu jen učit. Stejně jako v mnoha jiných věcech.
PS: Mimochodem i tady v tolerantním Berlíně je národnost, kterou rodiče nemusí. Prý si rádi připlatí, aby se s ní nepotkávali. A tak v naší mezinárodní školce chybí minorita pro Berlín tak typická: nejsou tu žádní Turci…
Názor psycholožky Marie HlaváčkovéJak děti zvládají velké změny? Stěhování do jiné země je pro dítě změnou, opustí své známé prostředí, naučený režim školky, kamarády. Podstatné je, že dítě neztrácí své nejbližší osoby (matku, otce), což mu dodává bazální jistotu. Jazykovou bariéru umí děti prolomit poměrně snadno, většinou se s novými kamarády „domluví“ během pár týdnů. Nicméně přesto může dítě projevovat zvýšený stres například výraznějším zlobením doma. Doporučuji zpočátku věnovat dítěti víc pozornosti. |
