Na internetu brzy dostaly přezdívku „idoly na prahu ráje“, a to kvůli jejich věku a také podle slavného románu Japonky Kacury Morimurové Ostrov na prahu ráje.
Překvapující úspěch
Stát se idolem po osmdesátce je tím spíše překvapivé, že toto označení je obvykle vyhrazeno sotva dvacetiletým dívenkám, které se předvádějí v plavkách nebo minisukních před zmagnetizovaným pánským publikem. „Jsem moc spokojená, že nás považují za idoly, protože jsem pochopila, že to ve skutečnosti označuje umělce,“ směje se devadesátnice Tomi Menaková.
Myšlenka vytvořit tuto skupinu napadla jistého hudebníka Kikua Cušidu, který žil více než 20 let na Kohamě, ostrově s 600 obyvateli ležícím na samém jihu Japonska, z něhož je desetkrát blíže k Tchaj-wanu (240 kilometrů) než do tokijské megapole. Název KBG84 je odvozen od pojmenování nejpopulárnější dívčí skupiny v Japonsku, AKB48, která si odnáší všechny hudební vavříny v Japonsku.
Mísení tradic a popu
Třiatřicet zpěvaček a tanečnic KBG84 sice neprodává CD na miliony jako jejich mladší kolegyně, ale získávají si publikum svými písněmi, jako je Pojď a tanči, ostrove Kohama, doprovázenými tradičními okinawskými strunnými nástroji uzpůsobenými japonské popové hudbě.
K čertu s holí: když dvaadevadesátiletá paní Menaková vystoupí na scénu, nohy se jí už netřesou. „Nikdy jsem nebyla tak šťastná jako teď, když zpíváme,“ říká stará dáma oděná v pruhovaném kimonu s červeným šátkem na hlavě. Největší radost jí udělal koncert v Tokiu. „Setkala jsem se tam s vnoučaty, nikdy na to nezapomenu, byla jsem dojata k slzám,“ svěřuje se.
D8my v plné formě
Paní Menakovou udržují ve formě spíše domácí práce než nějaká zvláštní dieta. „Ráda si dám maso a sladkosti,“ směje se za nesouhlasného pohledu nejstarší členky skupiny Haru Jamaširové, které je sedmadevadesát let. A její tajemství: „Když je velké vedro, zůstávám ve stínu, nechci se opalovat, musím o svou pleť pečovat. Duchem jsem stále mladá,“ vysvětluje paní Menaková.
Šestaosmdesátiletá Hideko Kedamoriová k tomu doplňuje: „Všechny jsme v plné formě.“ Podle paní Menakové se v Tokiu celá skupina cítila jako hvězdy. „Všichni v publiku se usmívali, a to nám dávalo energii, abychom do zpěvu dali celé srdce. Pocházíme z Kohamy a naše texty připomínají ostrov a přírodu, velryby a delfíny. Když nám nakonec všichni diváci tiskli ruce, říkala jsem si, že jsme uspěly,“ soudí paní Kedamoriová.
A kdyby se měly vrátit zpívat do Tokia? Paní Menaková bez mrknutí oka odpovídá: „Bylo by to prostě báječné!“ pel hej
