Až každý desátý pacient utrpí v nemocnici nějakou újmu, říkají zahraniční studie, na které se odvolává i české ministerstvo zdravotnictví (domácí údaje nejsou k mání). Nemocnice je totiž prostředí, kde se vyskytují nebezpečné infekce, a zdravotníci jsou taky jenom lidé, kteří mohou udělat chybu. Můžeme tedy jako pacienti snížit riziko maléru?
Koho si vybrat?
V první řadě je dobré vybrat si dobře nemocnici. Samozřejmě, pokud už pacienta veze záchranka, nemá na výběr, záchranáři jej vezmou tam, kde to je z jejich pohledu nejvhodnější. Když se však člověk rozhoduje pro nemocnici, kam půjde na vyšetření či operaci, má právo zvolit si ji podle sebe.
Po otravě krve pacientů přestane nemocnice ve Frýdlantu zajišťovat akutní chirurgickou péči |
Ministerstvo zdravotnictví ČR pravidelně vydává aktualizované verze příručky nazvané Rádce pacienta. V ní lidem doporučuje, aby se neřídili jenom tím, kterou nemocnici mají nejblíž. Podle autorů příručky je dobré poradit se s praktickým či odborným lékařem, kterému důvěřujeme, a dát i na radu jiných pacientů, kteří absolvovali zákrok, jaký čeká nás.
Dobré také je podívat se na webové stránky nemocnice. Pokud totiž může zdravotnické zařízení na svém webu například uvést, že je držitelem certifikátu kvality a bezpečí, který garantuje ministerstvo zdravotnictví, či jiného obdobného mezinárodního certifikátu, je to znamení, že dokáže udržet požadované standardy péče o pacienty.
S doprovodem bývá lépe
Pacient mívá někdy větší jistotu, když jej na vyšetření do nemocnice doprovází někdo, komu důvěřuje, ať už je to příbuzný, nebo blízký člověk. Pacient má právo, aby se doprovázející osoba účastnila všech výkonů s výjimkou těch, kde by mohlo nastat ohrožení jejího zdraví nebo kde to hygienické požadavky neumožňují – příkladem je rentgen nebo operační sál.
Pacientem pověřená osoba jej může doprovázet i do ordinace a promluvit si s lékařem společně s pacientem nebo místo něj. Zahraniční studie ukázaly, že doprovázený nemocný je v nemocnici ošetřen rychleji, než když přijde osamocený. Důvodem pravděpodobně je, že doprovázený pacient získá větší pozornost personálu a doprovázející osoba přispěje k péči o něj – pomůže jej převézt z místa na místo, uložit na postel a podobně.
Lékaři se pacienta rutinně ptají na anamnézu neboli na to, jaké nemoci, operace a vyšetření už prodělal a jaké choroby se objevily u jeho rodičů, prarodičů a sourozenců; podstatná jsou především nádorová onemocnění, vysoký krevní tlak, srdeční infarkt či mozková mrtvice. Může být vhodné se na tyto otázky předem připravit a třeba si údaje i napsat na papír, aby je pak člověk nemusel lovit z paměti.
Kdo nemluví, prohloupí
Nebývá ani rozumné zatajovat před lékařem neřesti, které ovlivňují pacientovo zdraví, tedy jestli kouří, požívá ve větším množství alkohol a podobně. Pacient by měl zmínit i to, jaké léky si „naordinoval“ sám. Zamlčení důležité informace totiž může vést k nevhodné léčbě.
Samozřejmě by měl při vyšetření lékaře aktivně upozornit na svá omezení, třeba alergie, bolesti, omdlévání, poruchy zraku, sluchu, dietní omezení, implantovaný kardiostimulátor a další podstatné věci.
Stejně tak je dobré, když si pacient dělá písemné poznámky o tom, co mu řekl lékař. Zase tím sníží riziko, že zapomene na něco podstatného.
Myje si lékař ruce?
Jednu z nejčastějších komplikací při pobytu v nemocnici představují nemocniční nákazy, které se zde drží. Jejich riziko aspoň snižuje přísné dodržování hygienických pravidel. Pacient by si proto měl všímat, jestli si ošetřující personál myje a dezinfikuje ruce, kdykoli na nemocného sahá, zda si při výkonech bere nové rukavice. „Pokud se tak neděje, nebojte se na to upozornit,“ radí ministerská příručka.
Stejnou přísnost by však měli nemocní vztahovat i na sebe – tedy často si mýt ruce a často se sprchovat (pokud to zdravotní stav a ošetřující personál dovolí). A měli by na nutnost mýt si ruce, používat návleky a někde i plášť upozorňovat návštěvy.
Pozor na záměnu
Mezi ne sice úplně časté, ale možné chyby v nemocnici patří záměna pacienta za jiného. Nemocný pak dostane nevhodné léky, výjimečně dokonce prodělá nesprávnou operaci. Jak připomíná příručka ministerstva zdravotnictví, mnohé nemocnice používají identifikační náramky pro nemocného, anebo před operací přímo na jeho těle označují místa, na nichž mají lékaři zákrok uskutečnit. Nicméně i pacient, pokud tedy je v bdělém stavu, by měl sledovat, jestli léky, které dostal, nebo vyšetření, které lékaři provádějí, jsou skutečně určeny jemu.
Ministerská příručka doporučuje, aby se například pacient před narkózou ujistil, že zdravotníci vědí, kdo je a na jakou operaci míří. Zvýšená pozornost je namístě hlavně tehdy, když o pacienta přechodně pečuje lékař nebo sestra, kteří jej neznají. Pokud tedy dostane jiný lék, než na jaký je zvyklý, měl by se zeptat, jestli je to tak v pořádku. Může tak zabránit nebezpečné záměně.
