To bylo tak. Ve 20. letech minulého století si řidiči ve Spojených státech oblíbili auta vyvedená ve dvou barevných odstínech. Jenže v servisech, kde si je nechávali přemalovat, na to nebyli zařízení a mechanikům se nedařilo čistě oddělit dvě barevné plochy. Ani použití jediné tehdejší alternativy, chirurgické pásky, nepomáhalo – lepidlo se vyrábělo na bázi gumy, která nebyla tolik přilnavá, a tak se do něj přidávaly oleje a pryskyřice.
Patří do každé kabelky. Jak ale rtěnka vznikla? |
Takže lepilo až příliš dobře a na kapotách zanechávalo stopy nebo z nich odlupovalo barvu. Nářky mechaniků tehdy vyslechl třiadvacetiletý zaměstnanec podniku vyrábějícího smirkový papír Richard Drew, který do servisů jezdil testovat nový výrobek. Ve firemních laboratořích začal experimentovat a hledat náhradu za chirurgickou pásku, která by nepropouštěla barvu a zároveň by nezanechávala stopy. V roce 1925 se mu to po dvou letech práce konečně podařilo. Vyrobil papírovou pásku, na jejíž jednu stranu nanesl nový typ lepidla, jež bylo přilnavé tak akorát.
Pak si mladý vynálezce všiml dalšího problému, se kterým se potýkali pro změnu pekaři. Ti své pečivo začali balit do tehdejší horké novinky – průhledného celofánu, jímž neprosakovaly tekutiny a díky kterému navíc zákazníci dobře viděli, co kupují. Neměli však, jak balení uzavřít. Drew si řekl, že i jim pomůže jeho nápad: prostě vyrobí pásku z celofánu. Jenže to bylo těžší, než čekal. Celofán se krabatil a trhal, takže musel vymyslet zcela nové stroje. Navíc jeho lepidlo nebylo průsvitné, a tak se zavřel v laboratořích, dokud nepřišel s lepší variantou. Trvalo to několik let, konečně v roce 1930 byla izolepa na světě. Tou dobou už výrobce celofánu přišel s tepelným uzavíráním a průsvitná páska se stala zbytečnou.
Osud však vynálezci přál. Na svět dopadla velká hospodářská krize a lidé v dobách nouze ocenili Drewovu průsvitnou lepicí pásku, která se hodila na opravy všeho druhu.
