26. listopadu 2009 10:01 Lidovky.cz > Relax > Vztahy

Jako cirkulárka aneb pláč je jejich řečí

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 7Diskuse
Plačící miminko. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Plačící miminko. | foto: Shutterstock

Krátce předtím, než se narodil můj syn, byla u mě na návštěvě kamarádka Karolína se svým tehdy čtyřměsíčním chlapečkem. Nejdřív řval, pak si chvíli hrál a ke konci návštěvy opět řval. „On je unavenej a pak vždycky brečí, protože nerozumí tomu, co mu je,“ vysvětlila mi napůl omluvně.

Na to, že jeho pláč připomínal řev paviána a navíc pro mě bezdůvodný, byla kamarádka velmi klidná. Zato já jsem se ošívala a přistihla jsem se při tom, jak se dívám na hodinky s tím, kdy už půjdou domů. Byla jsem tehdy opravdu ráda, když se za ní a za jejím malým uřvancem zaklaply dveře. S naivní představou, že můj chlapeček bude už od narození hodné, spokojené, klidné a usměvavé miminko jsem pak přemýšlela, jak jen dokázala být kamarádka tak KLIDNÁ? Mají snad matky nějakou speciální výbavu, přepne se jim snad v mozku něco, že křik svých dětí snáší lépe než okolí?


Teď mám doma čtyřměsíčního chlapečka a zpětně vše chápu. Nikdy jsem nevěřila, jak MOC děti umí křičet. Není to žádné broukání, ale řev, který vám rve uši a provrtává hlavu ... Je to prostě síla, kolik decibelů dokáže tak malé tělíčko vyloudit. Děti samozřejmě brečí, protože jinak komunikovat prostě neumí. Brečí, když je něco bolí, když mají hlad (to nejvíc), když jsou unavené, nebo dokonce i tehdy, když se nudí... A lidi to samozřejmě štve. Stejně jako to asi štvalo mě. Fascinuje mě ale fakt, že na mě lidé pošilhávají s opovržením, když můj syn brečí v kočárku a dívají se na mě jako bych mu ubližovala. Někteří si mě i pohoršeně měří, něco si šeptají anebo vypouští z úst komentáře ve smyslu: "to snad není možný." Bohužel, je to nejen "možný", ale je to i "přirozený". Když vám mimčo brečí, často s tím na ulici nic neuděláte. V duchu se tak omlouvám nejenom své kamarádce, ale i rodičům všech dětí, se kterými jsem kdy cestovala v letadle, kde mě řvouni rušili a na které jsem v duchu nadávala…

Nemůžu říct, že bych si zvykla na pláč svého dítěte, ale rozhodně se to vyvíjí. Když jsem si ho přinesla z porodnice a on dokázal půl dne proplakat kvůli bolestem bříška, volala jsem o radu mé mámě a taky jsem z toho brečela do telefonu. Teď jsem už "tak dobrá", že rozeznám druhy pláče ( i když pro ostatní zní stejně) a už vím, co dítko potřebuje. Dokážu určit, zda pláče z hladu, z nudy, či bolesti a dokonce poznám, kdy pláče z únavy…V tom, co pro mě byl v porodnici jednolitý hluk, začínám rozeznávat stále jemnější odstíny nálad. Učím se reagovat na miminko stejně, jak se ono učí reagovat na mě. Ano, i mateřství je malá věda. Navzdory tomu, co nám vštěpují romantické filmy, jsem se matkou nestala vzápětí po porodu, v důsledku mohutné hormonální erupce nebo díky nějakého nadpřirozeného propojení s dítětem. Ještě se musím hóóódně učit jak já tak i můj synek.

Veronika Švihelová
  • 7Diskuse