Japonci upřednostňují technické vzdělání bakalářského stupně. Humanitně vzdělaní magistři se neuplatní.
LN: Světovými médii probleskla zpráva o rušení humanitních fakult. Dotklo se vás to nějak?
Týká se to spíš menších univerzit. Já i manžel pracujeme v oblasti humanitních věd a práce máme naopak čím dál víc. Je ale pravda, že když nás přijímali na stipendijní pobyt, byli jsme jedni z prvních stipendistů, které vzali i přesto, že jejich oborem je umění. Jednoznačně se preferují technické směry.
LN: Japonský premiér a ministr školství argumentují tím, že absolventi humanitních oborů nenacházejí uplatnění...
Často si najdou práci úplně mimo obor. Velmi záleží také na tom, z jaké univerzity mají diplom. Znám případ absolventky práva z méně prestižní právnické fakulty, která skončila jako učitelka v mateřské školce.
LN: Je proto mezi studenty o humanitní obory menší zájem?
Ano, technické obory jsou populárnější. Japonci jsou analyticky založení a mají velký smysl pro vědecký výzkum, čísla, tabulky a tvrdá data. Jsou pragmatici, chtějí se profesně uplatnit co nejlépe. Dívky studují humanitní a společenskovědní obory s tím, že stejně půjdou dělat na pár let office lady, než se vdají. A mladí muži půjdou dělat takzvaného salarymana s tím, že si je jejich firma sama proškolí. To je velký rozdíl oproti českému pracovnímu trhu. Je zde poptávka po velmi mladých tvárných lidech, které si proškolí až firma.
LN: Takže na škole vlastně tak moc nezáleží?
Jak se to vezme. Dobrá univerzita je pro prestižní práci základ, bohatě ovšem stačí bakalářský titul. Magistři jsou považováni za převzdělané, drtivá většina studentů proto končí bakalářem. Hledat práci začínají už v druhém ročníku. Nábory do velkých firem bývají jednou ročně, v březnu začínají pohovory, které mají několik kol. V posledním ročníku už většina studentů pracuje, výsledkem je, že na školu tak trochu kašlou, protože vědí, že jejich práce je stejně o něčem jiném.
LN: Jak taková kariéra japonského salarymana vlastně vypadá?
Evropskou optikou ne zrovna lákavě. Mohu uvést příklad kamaráda, který získal prestižní práci u firmy Canon. Mít práci u takové firmy je sen každého vysokoškoláka, protože pokud neuděláte „botu“, máte do důchodu zajištěné teplé místo a kariérní růst. Začátky jsou ale hodně těžké.
LN: Hodně práce za málo peněz?
Nejde jen o to. Můj kamarád z Canonu musel ze všeho nejdřív odjet na měsíční soustředění firemních nováčků. Takový pobyt v přírodě, ovšem s nabitým programem. Noví zaměstnanci se tam učí o historii firmy, seznamují se s firemní kulturou, ráno společně cvičí a zpívají firemní hymnu. Když tento povinný úvod absolvují, jsou rozděleni na svá pracoviště do různých měst. Můj kamarád například skončil tři hodiny od Tokia, což není tak špatné.
