11. června 2010 15:52 Lidovky.cz > Relax > Vztahy

Je lepší než ten druhý chlapeček? Srovnávání je mateřská epidemie

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
První zoubky - ilustrační foto. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy První zoubky - ilustrační foto. | foto: Shutterstock

Kryštof oslavil tento týden (je neuvěřitelné, jak to letí) už 11. měsíc svého života. Při této příležitosti jsem zalistovala po dlouhé době ve své velké příručce o vývoji dítěte. „Ke všem zoubkům řezákům se již přidávájí špičáky. Dítě také často kolébavě samo chodí. A zvládá i jednoduché úkoly. Třeba vám přinese noviny, donese si botičky…,“ stálo hned v úvodu kapitoly o 11.měsíci věku.

Kryštof má zatím řezák pouze jeden, o špičácích nemůže být ani řeč. Kolébavě chodí, ale pouze kolem nábytku nebo za ručičku. A že by mi donesl ráno na povel noviny? Ta představa ve mně vyvolává spíš úsměv a evokuje mi kamarádku, která mé dítě srovnává často se svým psem.

Nabyla jsem dojmu, že Kryštof je zřejmě trochu pozadu za superdítětem z knihy. Naštěstí mám srovnání. A tak vím, že stejně stará Kryštofova kámoška Editka obdivuje s maminkou jeho kolébavou chůzi za ručičku, protože sama ještě vůbec nechodí. Ostatně jako většina dětí z okolí. Některé z nich dokonce ještě ani nesedí anebo ani nelezou. Natož aby rodičům chodily pro noviny.

Kdyby si jejich matky přečetly mou knihu, zřejmě by propadly stresu. A já jsem si tak opět ujasnila, jak nesmyslné je číst si nějaké poučky nebo se srovnávat s jinými dětmi. Přesto to všechny matky neustále dělají a srovnávají. Ve všem. Všechny sice racionálně víme, že každé dítě se vyvíjí svým tempem a nemusí to znamenat, že je horší nebo lepší než ostatní. Ale stejně nám to nedá. Srovnávala jsem už v porodnici. Můj chlapeček mi přišel jako velký pohodář. A tak jsem se neustále ujišťovala u sester, zda je hodný a zda je hodnější než ty ostatní řvouni z dětského pokoje. Sestry mi přitakávaly a já byla pyšná (po příchodu domů jsem zjistila, že moje miminko je stejný řvoun jako všichni ostatní. Nedá se vyloučit, že to sestřičky říkaly pro uklidnění všem maminkám).

Pak to pokračovalo a nepřestalo doteď. S kamarádkami jsme si poměřovali dětské váhy a míry. Pak první úsměvy. Teď zjišťujeme rozdíly v dovednostech a v apetitu k jídlu. Taky si poměřujeme kolikrát za noc se děti vzbudí a tak trochu závidíme těm, kteří udávají menší frekvenci. Porovnáváme i apetit k jídlu, kolik a kdy čeho sní.

Trochu mě štve, že Kryštof neumí na rozdíl od své kamarádky Editky tleskat ručičkami na výzvu "paci paci". A samozřejmě srovnávám synka s dítětem z příručky. Na rozdíl od něj má sice pouze jeden zub a zřejmě ani neví, co to jsou noviny, takže pro ně nemůže dojít.

Super děcko z knihy se určitě ale neumí tak úžasně smát. Svým rozzářeným bezelstným (a bezzubým) úsměvem Kryštof odzbrojil už nejednu nepříjemnou úřednici či prodavačku. V tomhle je totiž Kryštof nejlepší. A tak si říkám, proč vlastně všechny matky srovnáváme, když víme, že ty naše děti jsou prostě nejlepší a nenecháme si to nikým a ničím vymluvit?

O autorce

Veronika Švihelová je novinářka. Od roku 2003 pracovala v Lidových novinách - především v magazínu Pátek. Poslední tři roky působí jako reportérka kulturní redakce ČT. Od června 2009 je na mateřské se synem Kryštofem.

Kontakt: veronika.svihelova@seznam.cz

Veronika Švihelová
  • 2Diskuse




Najdete na Lidovky.cz