Je moje kočka psychopat? Ve většině případů je to chyba člověka, tvrdí veterinář

Do její ordinace přicházejí zoufalí majitelé psů a koček, jimž jejich zvířecí společníci ničí život. Nezvládají být sami, ničí vybavení domácnosti nebo třeba útočí na vše živé okolo. Přesto Martina Načeradská mění hlavně lidi. Právě lidské, nikoliv zvířecí chování podle ní potřebuje opravit ze všeho nejdříve.

„Pokud se nezmění člověk, jeho pes nebo kočka nemají na změnu k lepšímu šanci,“ říká veterinární lékařka specializující se na poruchy chování u psů a koček. I tyhle němé tváře totiž mívají psychické potíže a to, čemu se u lidí říká deprese. Jejich léčba však nespočívá v tom, že dostanou „prášky na hlavu“.

Češi patří mezi velké milovníky zvířat.
Přesto přibývá lidí, kteří si stěžují na chování svého domácího mazlíčka a řeší psychické problémy jako například agresivitu nebo depresivní stavy.

Jak je to možné?
Češi tak trochu rozumí všemu, ať už je to fotbal, mezinárodní politika, nebo chování psů a koček. Bohužel řada z nich se svými zvířaty jedná pod vlivem mnoha zažitých mýtů a myslí si, že dělají vše správně. Když nastane problém, vidí chybu ve zvířeti. Ale naprostou většinu – asi tak 90 procent – všech problémů s chováním zvířat si lidé sami vytvoří. Jen velmi výjimečně je to jinak, například u zvířat z množíren, která vyrostla v otřesných podmínkách. Člověk někdy ze svého zvířete vychová psychopata tím, že se mu nesnaží porozumět a jen čeká, že se mu zvíře přizpůsobí. Právě to je začátek konce.

V čem tedy dělají majitelé největší chybu?
Pořídit si zvíře je jako pořídit si dítě. Nemůžete čekat, že budete dál chodit na mejdany a ve vašem životě se nic nezmění. Pokud se tak budete chovat, dítě vám nejspíš odebere sociálka. Lidé si ale pořizují zvíře mnohdy právě proto, že se „ještě necítí“ na zodpovědnost spojenou s rodičovstvím a na to, že by dítěti museli přizpůsobit svůj život. Pak se ale diví, že jejich pes nebo kočka skončí s poruchou chování. Chyba ovšem není ve zvířeti, chyba je v majiteli.

Platí to i v případě, že pes nedokáže být sám doma a vytím otravuje sousedy?
Pes je od přírody smečkové zvíře, zvyklé na neustálou přítomnost ostatních členů smečky, a tak tím, že je sám doma, velmi trpí. Přesto si lidé pořídí psa a automaticky očekávají, že zvládne být doma sám, zatímco oni jsou celý den v práci. Zrovna nedávno mi psala paní, která má tříměsíční štěně: stěžují si na ni sousedi, že pes vyje. Jenže paní tráví každý den osm až devět hodin v práci, což takto malé štěně, které je mimochodem na podobné úrovni jako tříleté dítě, nemůže zvládnout. Nikdo z nás by nenechal tříleté dítě doma samotné, ale ke štěněti se tak mnozí z nás běžně chovají.

Co tedy s tím?
Řešením není vzít si první týden či dva dovolenou, být se štěnětem pořád – a pak najednou zabouchnout dveře a odejít na devět nebo deset hodin pryč. Stejně jako si malé dítě postupně zvyká, že bude bez rodičů, tak i štěně, pro které jsou jeho majitelé náhradní rodiče, potřebuje pochopení a péči odpovídající jeho potřebám. Pokud si nemůžu brát psa s sebou do práce nebo alespoň částečně pracovat z domova, měl bych se za ním například o polední pauze zastavit, vyvenčit ho a věnovat se mu. Případně se domluvit třeba se sousedem, aby mě zastoupil. Také je důležité zanechat štěněti doma svůj pach. Zvířata fungují přes pachy a právě pach matky je uklidňuje. Svým klientům říkám, aby třeba dva dny nosili tričko a pak je nechali psovi doma, aby je cítil i v jejich nepřítomnosti. Další možností je pořídit si rovnou staršího psa, který zvládá samotu lépe, ale i jemu se budu muset přizpůsobit.

Hodně lidí ovšem řekne, že na tohle nemá dost času. Jakou radu máte pro ně?
Pak by ale neměli mít psa vůbec. Není náhoda, že se v ordinaci prakticky nesetkávám s majiteli, kteří pracují z domova, a tedy tráví velkou část svého času se svými zvířaty. Drtivou většinu mých klientů tvoří ti, kteří jsou mnoho hodin denně mimo domov a jejich zvíře zůstává samo.

Stačí si tedy místo psa pořídit kočku?
Ano, ale pak je lepší mít kočky dvě, aby jim nebylo smutno. Lidé si mnohdy myslí, že kočka společnost nepotřebuje, což je jeden z mnoha zažitých omylů o těchto krásných zvířatech. Kočky sice loví samostatně, ale žijí ve skupinách několika samic a jejich odrůstajících mláďat a okolo nich se pohybují kocouři. Vlastně vyrůstají v rodině s mnoha tetami a vedou čilý společenský život. Proto nechat kočku zavřenou samotnou po celý den doma je vůči ní velmi kruté. Dlouhodobá samota pak může vést k tomu, že kočka bude ničit vybavení bytu nebo třeba začne být agresivní, aby upoutala pozornost svého majitele.

A v takové chvíli za vámi přichází majitel, že chce vyléčit své zvíře?
S tímto očekáváním majitelů se setkávám docela často. Moje terapie poruch chování je ale změnou majitelů. Je na nich, aby změnili své chování. K tomu ovšem musí dospět sami, já jsem tu od toho, abych jim ukázala cestu. Zrovna nedávno jsem řešila případ malého roztomilého pejska, kterého jeho majitelka moc milovala, ale on ji nenáviděl. Byla to dáma celá v růžovém, která za pejskem neustále chodila, pořád na něj mluvila a zahrnovala jej pozorností. Přišla s tím, že pes na ni vrčí a ona se k němu nemůže ani přiblížit. Když jsem ale viděla, jak se ke svému psovi chová, moc jsem se mu nedivila. Zkusila jsem jí to decentně sdělit, což dopadlo tak, že paní dostala v ordinaci astmatický záchvat.

Jak se podařilo tu situaci zvládnout?
Pro onu paní bylo nesmírně těžké přijmout skutečnost, že právě její chování vede k tomu, že ji pes nenávidí. Doslova ho zahlcovala pozorností a péčí, což psa pochopitelně štvalo. Zkuste si představit, že byste byli v kůži toho zvířete a neměli ani chvilku pro sebe. Naštěstí se mi povedlo ji přesvědčit a ona začala spolupracovat. Jejím prvním úkolem bylo, aby týden mlčela a nechala psa na pokoji. Když se vrátila domů, celý týden nepromluvila vůbec na nikoho, takže si můj manžel dělal legraci, že mi její manžel pošle děkovný dopis. Výsledkem bylo, že do dvou týdnů pes začal fungovat úplně jinak. Díky tomu, že paní změnila vlastní přístup k psovi i sebe sama, se situace vyřešila. Nakonec chodila po parku a při venčení svého psa vysvětlovala ostatním majitelům, jak jinak se mají chovat ke svým mazlíčkům.

Mění tato práce i vás samotnou?
Čím víc studuji chování zvířat, tím líp rozumím lidem. V mnohém jsme jim podobní, i když my mluvíme a oni ne. Například kočky nemají rády, když se na ně někdo vrhá, a proto k člověku, který nemá rád kočky, jdou samy. Chová se tak, jak jim to vyhovuje, udržuje si odstup. Stejně to mají i děti: pokud se na ně hrnete, pusinkujete je, cucháte jim vlasy a říkáte, jak jsou roztomilé, moc je nepotěšíte.

Jakým mýtům o zvířatech lidé často věří?
Stále přetrvává názor, že nejlepší výchovnou metodou je zvíře trestat. Za deset let, co provozuji veterinární praxi, se to naštěstí trochu změnilo k lepšímu, ale stále se najdou lidé, kterým přijde jako dobrý nápad zmlátit psa, protože neposlechl. Moc nepomáhá ani to, že se podobné „rady“ objevují v televizi. Ta pravidla kdysi někdo vytvořil, ale v současnosti nemají vědecké opodstatnění.

Co taková tvrdá výchova udělá se psem?
K dispozici už máme celou řadu studií provedených jak na zvířatech, tak na lidech a ty ukazují, že tento přístup může zanechat dlouhodobé negativní následky. Averzivní metody, tedy ty založené na použití trestů, vedou k tomu, že je trestaný jedinec permanentně ve stresu. Může se tak dostat do stavu naučené bezmocnosti a hluboké deprese. Majitel takového psa je ovšem nadšený, protože ho pes poslouchá jako hodinky. Už ale nevidí, že pes funguje jako stroj, má zhruba stejnou radost ze života jako depresivní člověk. Takový pes ztrácí zájem o svět okolo a jen „poslušně“ čeká, co mu přikáže jeho majitel. Je to podobné, jako kdyby člověk trávil svůj život plně ovládán svým partnerem a musel se ho ptát i na to, zda může jít na toaletu nebo si vzít něco k jídlu. Už bylo prokázáno, že tento přístup u lidí vede ke stavu hluboké deprese.

Je možné to změnit?
Někdy ano, ale někdy bohužel nikoliv. Zajímavé výsledky přinesla studie provedená s krysami, které se pohybovaly v prostoru, kde poté, co se rozsvítilo světlo, mohly skrze podlahu dostat mírný zásah elektrickým proudem. Naučily se tak, že rozsvícení světla znamená elektrošok. Krysy byly rozděleny na dvě skupiny. V první skupině mohly při rozsvícení světla odejít, a tak se vyhnout zásahu. Druhá skupina krys měla v prostoru umístěnu zábranu, kterou nebylo možné překonat, a tak se elektrošoku nemohla vyhnout. Krysy z první skupiny, jimž bylo umožněno se bolestivému podnětu vyhnout, stresovou situaci relativně zvládaly. Avšak většina krys z druhé skupiny nedokázala z místa odejít ani tehdy, když byla zábrana odstraněna. Místo toho zůstaly na místě a akceptovaly, že dostanou zásah elektřinou. Přesně v této situaci se nachází pes, který je veden výchovou založenou na trestech. Děsivé je, že tato výchova navenek funguje. Jenže když majitel přistupuje ke svému psovi tímto způsobem dostatečně dlouho, dostatečně tvrdě a dostatečně systematicky, psychicky jej zničí. Nebo se naopak pes může vzepřít a majitele ošklivě poranit.

Jak tedy psa „správně“ trestat?
Tuto otázku dostávám velmi často. Už se mě ale nikdo neptá na to, jak se psem vycházet, aby nebylo potřeba ho trestat.

A jak to tedy udělat, aby se člověku dařilo vycházet se psem bez použití trestů?
Základem je pochopit svého psa a pracovat s pozitivní motivací. Je to jako s lidmi. Můžete vést firmu tresty a zastrašováním, anebo svým zaměstnancům říci, že když zvednou prodeje, dostanou prémie. Podílím se na projektu kočkomalovánky, kdy pracuji s dětmi ve školách a učím je, jak se chovat ke zvířatům. Vždycky vyberu jednoho dobrovolníka, který dostane nějaký úkol a má na výběr, zde jej splní „po dobrém“, nebo „po zlém“. Když se pak dětí ptám, jak se cítily, všechny mi řeknou, že chtějí, aby s nimi ostatní zacházeli hezky. Nejde o to, že „musí poslouchat“, ale dala jsem jim možnost splnit úkol a chválila je, místo abych jim nadávala pokaždé, když se jim něco nepovedlo. Zvířata jsou v tom stejná.

Co když ale mám psa, který vyjíždí na všechno, co okolo něj projde, a procházka je souboj nervů?
Pes je predátor a má tendenci instinktivně lovit zvěř. Je možné ho ale naučit, aby to nedělal. V televizních pořadech, a to jak zahraničních, tak českých, se můžete setkat s radou, že nejlepší je psa prudkým škubnutím skoro uškrtit na obojku. To je ale velmi nebezpečný manévr, který může psovi poškodit měkké tkáně krku, štítnou žlázu, nebo dokonce míchu. U lidí dochází k podobnému stavu. Když nabouráte v autě, bezpečnostní pás drží vaše tělo, ale hlava se prudkým nárazem posune, protože není nijak fixovaná, a tak dojde k poranění páteře. Existují výcvikové metody na tomto manévru založené, tedy majitel toto způsobuje svému psovi i několikrát denně. Jak asi vypadá pohybový aparát zvířete, které toto neustále zažívá? Bezpečnější a také efektivnější je metoda habituace neboli návyk. Když vím, že můj pes má sklon lovit kola, postupně ho naučím zvládat situace, kdy se potkává s cyklisty. Domluvím se s někým z přátel, aby jezdil na kole okolo, když jsem se psem venku. Nejdřív pomalu, pak rychleji. Postupně ho tak zvykám na to, že někdo jede na kole a neznamená to nic zvláštního. Psa pak odměňuji za to, že je v klidu a „neloví“, místo abych jej trestala za to, že „loví“ kolo.

O kočkách se ale říká, že se nedají vycvičit ani moc vychovat.
I to je omyl, kterému lidé věří. Kočka se nedá vycvičit „po zlém“, protože se na takový výcvik jednoduše vykašle. Nemá zapotřebí, aby s ní někdo jednal špatně. Jestli chcete kočku něco naučit, musíte s ní jednat „po dobrém“. Sama mám bengálského kocoura a zrovna před pár dny jsem večeřela a on žebral, že chce moji šunku. Já jsem mu ji ale nechtěla dát a ani jsem nechtěla, aby žebral a naučil se, že tak dosáhne svého. Trestat ho by nemělo smysl. Místo toho jsem mu pokaždé, když přišel až ke mně a žebral, dala kousek červené řepy, která mu vůbec nechutnala. Když ale zůstal v pelíšku, tam, kde jsem ho chtěla mít, sama jsem mu přinesla maličký kousek šunky jako odměnu. Během tří minut seděl v pelíšku, odkud na mě koukal, a žebrat ho ani nenapadlo.

Mnoho rodin má roky psa nebo kočku, ale po narození dítěte zjistí, že zvíře změnu nezvládá, a musí z domu. Je možné ho naučit i to, aby dokázalo vyjít s dětmi?
Žádné miminko nepřijde do rodiny ze dne na den. Stejně jako se na jeho příchod rodiče připravují několik měsíců předem, je potřeba připravit i svého psa nebo kočku. To znamená půjčovat si dítě, zvát děti svých přátel na návštěvy a také pouštět nahrávku dětského pláče, u které postupně zvyšuji hlasitost. Pes nebo kočka si potřebují zvyknout na to, že i když dítě pláče a křičí, neznamená to jejich ohrožení. Stejně jako si zvířata zvyknou na zvuk vysavače, zvyknou si na zvuk dítěte. Malé děti se pohybují podobně jako zraněná zvířata, a pokud nechci, aby je pes lovil, musím ho na to zvyknout a naučit jej na dětskou přítomnost. Třeba chodit do parku dívat se na dětské hřiště: když bude chtít, může se přiblížit, aniž by měl pocit ohrožení. Zbavit se zvířete jen proto, že se mi narodilo dítě, je nesmysl.

Věnujete se i problematice takzvaných množíren, tedy neregulovaného chovu.
Spolupracujete s kolegy v zahraničí, přednášíte o tomto tématu a také se snažíte tlačit na zákonodárce. V čem vidíte největší problém?
Bohužel ani sebelepší zákony nic nezmění, pokud tu stále budou lidé ochotni koupit si zvířata z množíren. To se přitom netýká jen psů, ale prakticky všech plemen zvířat, která jsou momentálně populární, tedy i koček, morčat nebo třeba zakrslých králíků. Poptávka vytváří nabídku, a tak je Česko předním evropským producentem zvířat v množírnách. Podle informací mých zahraničních kolegů se od nás každý rok vyvezou tisíce zvířat. Psi, kočky a další zvířata se od nás prodávají na kila. Například při transportu do Španělska až 80 procent štěňat zemře, přesto se množitelům stále vyplatí je produkovat. Nedávno do mé ordinace přišla paní s těžce nemocným králíčkem, kterého se už bohužel nepodařilo zachránit. Když se obrátila na prodejce s tím, že králíka prodal se závažnou infekcí přenosnou i na další zvířata a člověka, odvětil, že jí klidně dá jiného, když jí první chcípl. Mám zprávy, že se podobný případ stal i ve Španělsku, kdy majiteli přežilo až jedenácté štěně.

Jak se při nákupu vyhnout tomu, že nevědomky koupím zvíře pocházející z množírny?
Při nákupu přes internet je velmi pravděpodobné, že narazím na zvíře z množírny, zejména pokud se jedná o momentálně módní roztomilé plemeno. Čivavy, jorkšírští teriéři, francouzští buldočci nebo třeba mopsové jsou typickým příkladem, protože je lidé právě teď chtějí a ve snaze ušetřit se nezajímají o to, odkud pes pochází. Jako zodpovědný člověk mám dvě možnosti. Buď si přeji konkrétní plemeno s určitými vlastnostmi – a pak zajdu za renomovaným chovatelem, aby mi prodal zvíře „s papíry“ –, nebo je mi to jedno – a pak je vhodnější, když zajdu do útulku a vyberu si zvířecího parťáka tam. Zastávám názor, že by se člověk měl jít podívat nejdříve do útulku a uvidí, zda tam neobjeví zvíře, se kterým si sedne, než by si bezhlavě koupil levné štěně či kotě na inzerát. Zvířata v útulku jsou pod veterinární kontrolou, očkovaná, mnohdy kastrovaná a také čipovaná. Dobrým útulkům záleží na tom, do jakých podmínek se zvíře dostane, a doporučují je budoucím majitelům „na míru“.

Co když si člověk přesto koupí zvíře na inzerát – třeba proto, že si říká, že nebude nikam chodit na výstavy, a tak nepotřebuje psa s rodokmenem?
Pak by měl vědět, že si domů pravděpodobně přinese nemocný uzlíček nervů. Zvířata žijí někde ve stodole nebo ve sklepě, v otřesných podmínkách. Feny rodí štěňata jako na běžícím pásu, nikdo nekontroluje jejich zdravotní stav, a tak na svět přicházejí mláďata, jimž chybí některé orgány, nemají potřebnou výživu ani péči matky. To vede k tomu, že se dostatečně nevyvíjí ani jejich mozek. Takový pes se bojí chodit ven, strachy se počůrá už na chodbě a ze strachu útočí na okolí. Je velmi naivní si myslet, že pořizovací náklady jsou ta hlavní investice, která mě za život zvířete čeká. Když už k sobě někoho připoutám, beru na sebe zodpovědnost, že se o něj budu starat, krmit ho a zajistím mu veterinární péči. Suma za štěně nebo kotě je jen to první, co zaplatím.