„Pařížský syndrom“ je označení, které dostala psychická porucha, jež ve valné většině postihuje japonské turisty ve francouzském hlavním městě. V extrémních případech mohou symptomy zahrnovat halucinace, záchvaty paniky a křeče. Ti, koho tento syndrom postihne, mohou skončit v nemocnici, anebo být urychleně posláni domů.
Každý rok posílá japonské velvyslanectví domů nejméně tucet turistů, aby se zotavili z extrémního kulturního šoku. A provozuje nepřetržitou telefonní linku, která má postiženým pomoci vypořádat se s nemocí. Ale je pařížský syndrom opravdový? A proč jako by postihoval jen některé lidi? Není náhodou, že je Paříž známá jako jedno z nejromantičtějších měst na světě. Ulice lemují nádherné říční kanály, sytě zelené parky, obrovské středověké katedrály a venkovní kavárničky přeplněné zamilovanými páry.
Makronky zvící lidské pěsti jsou k vidění ve výkladních skříních malých cukráren ve všech barvách a příchutích, jako by se sexy francouzským přízvukem křičely: „Sněz mě!“. Muži jezdí na kolech v na míru šitých oblecích a ženy vonící Chanelem číslo 5 chodí způsobem, jako by si byly v každém okamžiku vědomé každého aspektu svého vzhledu.
Eiffelova věž bude navěky na špičce seznamu nejvíce kýčovitých míst, kde požádat o ruku - hlavně proto, že je výhled tak úchvatný. Všechny tyto věci jsou středobodem filmů. Ale jakmile váš vlak zastaví v Paříži, setkáte se s realitou.
Syndrom zlomeného srdce může zavinit i štěstí. Stejně jako strach nebo hněv, zjistili vědci |
Velkým sociálním problémem zůstává bezdomovectví. Během deseti let od roku 2001 stouplo podle francouzských statistik o 50 procent. Muži středního věku spí na studených lavičkách a na tvrdé podlaze železničních stanic, které páchnou močí.
Na rozích velkých ulic postávají malé rodiny ve špinavém oblečení s nápisy na kartonových cedulkách a s prázdnými kelímky od kávy prosí o pár drobných. Někteří patří mezi nezaměstnané, což je ve městě každý desátý dospělý. Někteří jsou závislí na drogách. Jiní mohou být uprchlíci, anebo východoevropští migranti vydávající se za uprchlíky.
Někteří číšníci a zaměstnanci hotelů mohou být nedůtkliví a úseční, zvlášť pokud je nutíte mluvit anglicky. Vyhýbat se pohledu z očí do očí s cizincem je běžná praxe.
Prakticky každý hollywoodský film, jehož děj se odehrává v Paříži, obsahuje scénu na balkóně s výhledem na Eiffelovu věž. Ve skutečnosti se musíte připravit na to, že zaplatíte stovky dolarů za staromódní pokoj zvící krabičky od sirek, který - pokud budete mít štěstí - bude mít výhled na desítky stejných balkónků.
Jistě, můžete se projít k Eiffelově věži - jen si dávejte pozor na velké skupiny mužů kolem vchodu, co se vás budou snažit podvést lacinými náramky, anebo vlákat do podvodných pouličních soutěžních her. A ano, pevně si držte všechny své věci, protože Paříž patří mezi světové metropole kapesních zlodějů.
Třetině z nás hrozí syndrom vyhoření. Souvisí to se životním stylem |
Je tedy pařížský syndrom skutečný, nebo stejně bláznivý, jak zní jeho název? Deborah Swallowová, odbornice na mezikulturní komunikaci, tvrdí, že kulturní šok vedoucí až k onemocnění, je v Paříži rozhodně skutečný. Tento trend se jí podařilo vysledovat už u manželek japonských diplomatů v 70. letech minulého století.
„Tyto ženy tehdy nebyly obvykle příliš vzdělané. Přijížděly do Paříže a znaly jen to, co viděly ve filmech,“ řekla. „V té době bývala Paříž jedním z nejdrsnějších míst na světě a ony zažívaly obrovský kulturní šok.“ A to do té míry, že výjimkou nebyly ani deprese a sebevraždy.
Ale proč právě Paříž? A proč jsou nejvíce postižení Japonci? Podle Swallowové je to tím, že Francie a Japonsko jsou od sebe natolik kulturně vzdálené, že to dál ani nejde. A turisté tak přijíždějí z jednoho extrému do druhého.
