Ježíšku, chci kuchyňku! Co s tím, když si kluk přeje holčičí hračky?

Nejen, že mne tak donutil už třetí rok péct cukroví, ale kuchyň mu učarovala dokonce natolik, že jsme mu museli pořídit jeho vlastní miniverzi. Zjistila jsem, že tato nevinná hračka vyvolává u okolí vzrušené reakce. Jde to vidět u návštěv, které u nás často přespávají právě v dětském pokoji s kuchyní.

Část mých kamarádek mne obdivuje, že jsem dobrá, že bourám "genderové stereotypy". Některým to přijde roztomilé a úsměvné. A někomu (především z řad mužů) to přijde divné nebo dokonce nebezpečné: "Nenaruší ho to nijak ve vývoji?". Většinou se docela bavím. Jde přece o nevinnou kuchyň a úplně stejně ho vzrušují i klasické klukovské hračky jako auta nebo vlaky.

Fascinuje mne, jak je svět hraček už od malinka rozdělený. Pro holčičky jsou v regálech už od nejútlejšího věku pračky, žehličky, sušičky, myčky a vysavače. Přiznám se, že já jako dítě taky toužila po pračce a měla svou žehličku. Přitahuje nás tohle opravdu od dětství a nebo je to dané společností, ve které žijeme a vzory, které nám rodiče předávají?

V každém případě jsem ráda, že u nás je to vyrovnané. Oba pracujeme a navíc Kryštof má skvělého tátu, který mne ve veškeré péči zastane už od jeho narození. A přestože má náročnou práci a je nesmírně vytížený, nemá problém se se mnou o aktivity v domácnosti podělit. Nikdy nebere jako samozřejmost, když vařím nebo uklízím. I proto by dnes už Kryštof nikdy neřekl, že "mop" je máma a "laptop" táta. I proto nám přijde v pořádku, že si přeje kuchyň. A když si bude přát pračku, klidně mu vyjdu taky vstříc. Ono se to ještě bude za pár let hodit.