12. července 2008 6:56 Lidovky.cz > Relax > Zajímavosti

Jistě, pane premiére

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 121Diskuse
Marek Dalík. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Marek Dalík. | foto: Lidové noviny

PRAHA Marek Dalík o své pověsti Richelieua české politiky, o středoevropské identitě vozů porsche, o svém guru Ivanu Medkovi a zamilovaném Topolánkovi.

Marek Dalík (33), přítel pana premiéra, marketér, píárista, lobbista, vlivový agent, byznysmen, zkrátka velká ryba politického polosvěta, mi právě s vážnou tváří říká, že podle odborné literatury politika přitahuje lidi frustrované, často pohlavně nedostatečné, dokonce úchylné.

Nakrátko ostříhaný mladík se tváří strategicky, máločemu se usměje. Celý v bílém, až na tkané proužky na košili, vypadá na hodného hocha z dobré rodiny. Mluví spisovně. Do zahradní restaurace na pražské náplavce náhle vejde povědomý muž. „Čau! Taková náhoda? Nehoda, nebo nenáhoda?“ říká a vypadá docela vyplašeně. – „Náhoda. Pěkná. My jsme měli být v Savoyi, ale mají tam rekonstrukci,“ říká Dalík. A pak se nás, jakmile ten muž poodejde, zeptá: „Víte, kdo to byl?“ Moc jsme si ho, pravda, neprohlídli. „Pohanka!“ Přeběhlík z ČSSD, „dalíkovský poslanec“, řečeno slovy Jiřího Paroubka. Kdyby tajná služba to odpoledne monitorovala pohyb těchto dvou mužů, nikdo by neuvěřil, že tu neměli konspirační schůzku.

„Takové dvě politické zrůdy se tu přece nemohly sejít náhodou,“ směje se svobodný bezdětný nekuřák Dalík. Tu hospodu na náplavce ale, přisámbůh, pane poslanče Pohanko, vybral náš fotograf. A nechali jsme tam v rozčilení sto šedesát korun diškrece, jak jsme z vás byli vedle...

* Vaše povolání není lehké vysvětlit – obchodujete s vlivem, se schopností dostat se k zajímavým informacím. Lidi si představují lobbistu jako člověka, který šmejdí po kuloárech, kavárnách a barech, sbírá informace a věnuje se „vysílání signálů“. Jak vypadá ve skutečnosti všední lobbistův den?

No to je právě jedno z těch mediálních klišé. Lobbista je prostě člověk, který má nějakou kancelář, teď to trošku budu karikovat, ano? A tam sedí a čeká, až někdo zaklepe a řekne: „Pane lobbisto, já potřebuju ovlivnit ten a ten zákon, potřebuju ovlivnit toho a toho poslance, tu a tu stranu, to a to hlasování.“ No a milý lobbista s tím dotyčným uzavře kontrakt, kde je většinou nějaká paušální částka na běžné výdaje, a pak je tam success fee, honorář. Tak funguje lobbismus všude ve světě. O mně se píše, že jsem lobbista, nicméně já žádný lobbista nejsem. Pracoval jsem tři roky pro pana Topolánka a pro ODS, on se stal premiérem. Ale já takhle nesedím a nečekám, až někdo přijde a řekne: „Ovlivněte pro nás Topolánka.“ Kdybych takovou zakázku jednou přijal, byla by důvěra s premiérem okamžitě ztracena. Ale to, že mám nějaký vliv a ten vliv třeba se občas využívá určitým směrem, je pravda, jen to není tak, že by si mě někdo najal. Já pořád pracuju pro premiéra. Ale mám celou řadu jiných aktivit, marketingové poradenství, částečně i lobbing. A pak ještě pár projektů v oblasti developmentu, designu a architektury – ale to si nechám pro sebe, protože nechci ty lidi poškozovat svou pověstí.

Marek Dalík s Mirkem Topolánkem.* Přes své mládí jste už skoro mýtická postava: Muž, který prý, díky svému neobyčejnému vlivu na premiéra, umí zařídit všechno. Škodí ta pověst vašemu byznysu, nebo vlastně prospívá?

Jako člověku mi ta pověst škodí. Ale tomu byznysu v některých momentech prospívá. Každopádně je hodně, hodně nezasloužená. Ten příběh o tom, že je nějaký omezený, méněcenný, dobrosrdečný Topolánek, který se nechá vláčet jakousi zrůdou, nějakým svým démonem, z velké části iniciovala sociální demokracie. A musím říct, že tohle se jí povedlo.

* Kdo by neznal pohádky o hodném přitroublém králi a zlých rádcích...

Přesně. Jenže s tou pověstí se už nedá skoro nic dělat. Mě to netěší, protože jsem introvert a vadí mi, když mě poznávají na ulici. Ale už jsem se s tím nějak naučil žít.

* Jak důležitý je dnes vlastně v politice marketing?

Já bych řekl, že moderní politika je čím dál víc věc marketingu. A čím dál víc se z ní taky vytrácejí nejen ideály, ale i ideologie. Konec sovětského impéria opravdu znamenal konec jasně rozdělených ideologických bloků. A musím říct, že osobně mi schází ta atmosféra, teď nechci říct, že se mi stýská po studené válce, ale schází mi atmosféra těch velkých politických osobností, velkých politických střetů, velkých ideálů. Dneska už zkrátka nevidíme Helmuta Kohla, Margaret Thatcherovou, dneska jsou v politice tu více, tu méně šedé myši, z nichž jenom nějakým marketingovým kouzlem, nějakým mávnutím kouzelného proutku mají být ty osobnosti. Já ale, bohužel, žádné nevidím.

* Takže když je politika čím dál víc marketing, zkrátka kšeft, jsou pro vás politici prostě to zboží?

Do jisté míry ano. To ti politici ale neradi slyší, přece my nejsme žádný prací prášek!, rozčilují se, když se kolem nich, zvlášť před volbami, začnou rojit agentury a oni se těm marketérům odmítají dát všanc. A druhý extrém je zase ten, že v podstatě dnes by už tím politikem mohla být cvičená opička. V dobrém marketingovém příběhu by se do toho příslušného parlamentu – teď samozřejmě nemluvím o tom našem – asi dostala hravě taky.

* Do české politiky je prý vůbec snadné se dostat...

Já bych spíš řekl, že u nás se v politice zabetonovala generace, která nevyrůstala v plnohodnotném prostředí, co se týká vzdělání, možnosti seberealizace a celkové kulturní úrovně. Takže bylo lehké se do politiky dostat v 90. letech, ale už je to čím dál těžší. Současně ale pozoruju obrovský nezájem o vstup do české politiky. Kvalitním lidem vadí to pokleslé, nekulturní prostředí.

* Když jsme u toho, jak se v zákulisí české politiky mluví? Když něco prosákne, zdá se, že to nemá daleko k známému sprosťákovi Alastairu Campbellovi, někdejšímu mluvčímu Tonyho Blaira, který svého vlastního šéfa posílal, dámy prominou, do prdele, o jednáních s novináři říkal, že je to jako plavat v hovnech...

Myslím, že sprostě se v Česku mluví všude. Všichni to ví, a přitom se tváří, jako by ta slova nikdy neslyšeli. Já myslím, že to je pokrytectví a idealizované dědictví možná národního obrození. Marek Dalík a Mirek Topolánek na billboardu Občanská Dalíkova strana.

* Používá se politický slang?

Zákulisní politický slang samozřejmě existuje a hodně se podobá slangu takových těch, jak bych to řekl, podnikatelů, spíš šíbrů. To se tam v poslední době hodně rozšířilo, ty dva světy se zkrátka prolínají. Tak například se říká „toho umím“. Ve smyslu mám na někoho vliv. Ale mně se to strašně nelíbí, zrovna tohle bych nikdy neřekl. Nebo se taky zásadně neříká v roce 2005, 2007, ale dva pět, dva sedm.

* Přišel jste osobně ve světě české politiky o nějaké ideály?

Upřímně řečeno, já jsem přišel úplně o všechny ideály. Nemůžu být konkrétnější. Řeknu to jinak. Potkal jsem opravdu spoustu lidí, kteří se točí v tom politickém polosvětě, což zní možná hanlivě, ale existuje to všude. Politika má zkrátka několik vrstev a některé jsou vidět a některé ne. A já jsem tam za celou tu dobu, nepočítám-li pana premiéra Topolánka, potkal už jenom jednoho člověka, kterého bych si opravdu vážil, se kterým bych třeba rád trávil čas.

* Ztratil jste ideály, protože ti lidé sledují jen své nízké cíle?

Já bych řekl, a to je asi rozdíl oproti té světové či evropské politice, že většina lidí, kteří se v politice pohybují v Česku, by se v jiné branži neuživila, nebo jen těžko. To je hlavní důvod, proč v politice jsou a proč se v ní chtějí za každou cenu udržet.

* Věříte dneska vůbec ještě v něco?

Věřím ve spoustu věcí mimo politiku. Věřím třeba v lásku. Věřím v jakousi elementární spravedlnost. Věřím, že všechno je v nějakém souladu. Taky věřím v to, že nic není zadarmo, že všechno něco stojí, teď to nemyslím materiálně.

* Pohybujete se v prostředí důležitých informací, velkých státních zakázek neboli velkých peněz. Bál jste se někdy o svůj život?

Bál jsem se o svůj život několikrát, musím říct. Ale ono to nebylo vlastně nic konkrétního, spíš takové situace, pocity, určité náznaky... To, že víte o jiných případech, kdy někdo nějak skončil. A pak bylo, pravda, i pár konkrétních věcí typu rozbitá auta. To mi nebylo zrovna dobře.

* Kdy to bylo?

Tak 2004. Po případu s Kořistkou. (Poslanec US-DEU Kořistka tehdy obvinil Dalíka z nabídky desetimilionového úplatku, pokud nepodpoří Grossovu vládu. Obvinění se neprokázalo.) A pak ve volební kampani 2006. No a ... teď se snažím nic nevědět. Pro jistotu. Doufám, že je to racionální cesta k tomu, jak nedopadnout špatně.

Marek Dalík a Mirek Topolánek.* Šel jste někdy na schůzku s nějakým speciálním zajištěním?

I takhle to někdy bylo. Je totiž spousta schůzek bez telefonu, spousta schůzek na divných místech, v divnou dobu.

* Čemu říkáte schůzka na divném místě?

Uprostřed lesa například. Nebo naopak v nějakém rušném nákupním centru, kdy ale předem nevíte, s kým se jdete setkat, máte ho poznat podle nějakého zvláštního znamení... To je ale minulost.

* Máte svou osobní kartotéku informací, kontaktů?

Ne, nemám ani diář. Nejen elektronický, ale ani papírový. Je to tak bezpečnější. To je taky jedna z těch věcí, kterou jsem si už dávno vyhodnotil. A už jsem si na to zvykl a většinu věcí si prostě pamatuju, všechno nosím v hlavě. Takže nikdo mi nemůže nic vzít, nic najít. Kdyby se něco stalo, nic by po mně nezbylo. 

*Jaká byla zatím vaše nejhorší zkušenost z politiky?

Asi chování sociálních demokratů pod Paroubkovým vedením od chvíle, co nastoupil, dodnes. A lidí, kterými se obklopil. Jejich absolutní bezpáteřnost, metody, které nepatří do politiky a do středu Evropy.

* Paroubek s Topolánkem se častují ostrými výrazy – jak spolu ale vycházejí jejich poradci? Máte pravidelné kontakty třeba s panem Tvrdíkem? S panem Šloufem?

S panem Tvrdíkem se nebavím přesně od srpna 2006, od chvíle, kdy na společné tiskové konferenci pan Paroubek s panem Kalouskem vyhlásili, že uzavírají koalici a sestavují vládu. A doufám, že se s ním taky už nikdy bavit nebudu.

* A s panem Šloufem se taky nebavíte?

S panem Šloufem jsem párkrát v životě hovořil, tykáme si. U toho bych se možná zastavil. Já si ještě před pár lety nedovedl vůbec představit, že bych se s člověkem typu pana Šloufa mohl někdy bavit, protože jsem vyrůstal v hodně protikomunistické rodině, jsem antikomunista a nikdy nezapomenu komunistům, co tady s tou zemí udělali. Nicméně pro mě pan Šlouf je člověk, na rozdíl od pana Tvrdíka, který drží slovo a kterému se dá věřit. On je prostě hodně levicový, spolupracuje sMilošem Zemanem, ale mně nikdy nic špatného neudělal, na rozdíl od pana Tvrdíka. A myslím si, že jsou metody, které by pan Šlouf, na rozdíl od pana Tvrdíka, nepoužil.

* Když se vaše pověst míjí s realitou, jak byste se vy sám charakterizoval? Topolánek a Dalík na tenisu

To je těžké, každý člověk má spoustu tváří. Já bych řekl, že jsem člověk hodně aktivní, mám širokou paletu zálib. Vyrůstal jsem v rodině orientované intelektuálně, humanitně. A odmalička jsem sportoval. Hokej jsem hrál dokonce vrcholově, atletika, fotbal, tenis, lyžování, horské kolo. Dnes třikrát týdně posiluju, nebo dělám fyzičku v tělocvičně. Golf nehraju, netančím ty dobové tance, je to laciná móda. Neumím se jen tak flákat. A určitě jsem ten, který rád určuje děj věcí, ne ten, co se nechá vláčet. Nesnáším autority, ty vedoucí, nechce se mi poslouchat. Mě baví nezávislost a svoboda, proto jsem už ve čtyřiadvaceti založil vlastní firmu.

* V devatenácti letech jste nastoupil jako stážista do kanceláře prezidenta Havla. Co jste se na Hradě naučil nejdůležitějšího?

Pro mě bylo v těch třech letech, co jsem tam byl, naprosto zásadní, fatální a obohacující setkání s Ivanem Medkem. Dodnes z toho těžím. On byl v té době takový ušlechtilý, slovutný kmet a nás, já jsem tam byl ještě se spolužákem, bral vlastně jako děti. My jsme s ním strávili desítky, možná stovky hodin, kdy vyprávěl a my napjatě poslouchali. To pro mě byla vysoká škola života.

* Co umíte tak mimořádného, že vám pan premiér tolik důvěřuje?

Na to nedokážu odpovědět. Já bych řekl, pokud si to můžu dovolit, že je to víc otázka lidská než profesní. Že si vyhovujeme jako lidi a věříme si.

* Je pravda, že vy jste architektem jeho politické kariéry?

To bych si určitě netroufl říct. On má v sobě obrovskou sílu, obrovskou ambici. Chtěl něco dokázat, z něho to po celou tu dobu vyzařovalo. My se v určité fázi sešli, několik let jsme spolupracovali velmi úzce, dnes spolupracujeme méně. A kdybychom se nepotkali, kdyby potkal někoho jiného, třeba by na tom byl líp, měl by víc poslanců v té vládní koalici například. (poprvé se rozesměje) Ale prožili jsme toho spolu hodně, prožili jsme spolu chvíle, kdy to, jak on říká, vypadalo na ručník do ringu, prožili jsme určitá vítězství, ale na tom se vždycky podílí spousta lidí a je to i otázka nějaké historické situace. Já na tu spolupráci budu vzpomínat do smrti. Je to taky asi můj vrchol, víc zřejmě v životě nedokážu.

* Co konkrétně pro premiéra děláte?

Dnes už toho pro něj tolik nedělám, protože má kolem sebe aparát na Úřadu vlády, spousta lidí pracuje i v ODS. Nejintenzivnější doba naší spolupráce byla v letech 2003–2006. To jsem pro něj dělal nejbližšího politického poradce, psal spoustu textů, konceptů projevů a článků, organizoval velkou část jeho programu, konzultoval s ním každodenní politické otázky, připravovali jsme tým pro volební kampaň. Ale po volbách 2006 jsem na ústupu. Chci se věnovat krásným věcem, už ne politice, která je špinavá.

* Máte nějaký trik, kterým panu premiérovi spolehlivě zvednete náladu, když zrovna nemá svůj den?

No tak... občas jsem s ním musel samozřejmě pracovat i tímto způsobem, když jsem věděl, že ho čeká nějaká akce, kde by měl působit jinak, než v jaké byl zrovna náladě. Ale on je profesionál, určitě by to dokázal i sám. Dobře třeba fungovalo, když jsme někam jeli, že jsme si pustili hodně nahlas hudbu a zpívali si oba do toho. Nejraději Elán, na něm jsme se vždycky shodli, ten ho vždycky přivede do dobré nálady. Já jinak poslouchám spíš jazz.

* Léta jste pracoval na Topolánkově mediálním obraze. V čem s ním máte nejtěžší práci?

Jeho největší problém je upřímnost.

* Pěkná vada. Vlastně jste ho pochválil...

No je to pěkné z hlediska lidského, ale z hlediska mediálního mu to škodí. Většina jeho mediálních problémů pramení z jeho upřímnosti, z toho, že nechce hrát nějaké složité hry. A z toho, že občas prostě řekne to, co by každý z nás řekl v takové situaci, ale je tam ta kamera, ten fotoaparát a ten mikrofon... A vytrhne se to z kontextu a stokrát zopakuje, najednou to nakyne – a to už je mediální obraz, který pak funguje sám o sobě.

* Já vím, že premiér je dlouhodobě pod tlakem, jenže šéf vlády se prostě nemůže utrhovat na novináře, nemůže být vulgární, protože to pak na lidi působí dojmem, že vypadává z role neboli že není stabilní.

(vzdychne) S tím do značné míry souhlasím. Nicméně byl jsem u toho dost blízko a musím říct, že to, co prožil s novináři v půlroce červenec až prosinec 2006, by spoustu lidí odrovnalo. Jak se k němu novináři, zejména z bulváru, chovali, bylo zničující. Já myslím, že tehdy ztratil víru, že existují slušní novináři.

* On se ale bulváru vydal tím, že si pořídil mimomanželský vztah a nemanželské dítě. Nezdá se vám, že je to divné, když si premiér buduje nové hnízdo, zatímco občané očekávají, že se bude věnovat práci pro ně, za kterou ho slušně platí?

To nepochybně je pravda, nicméně i premiér je člověk. A člověk má svoje city, emoce, pudy.

* Mluvili jste spolu i o takhle důvěrných věcech?

O tom jsme se spolu radili taky. A já mu říkal: Jako profesionál bych ti měl říct, abys ten vztah ukončil. Jako kamarád, protože tě mám rád, ti říkám, že... teda ne že bych mu radil: Pokračuj v tom. Spíš... jsi šťastnej, tak buď šťastnej. To byla možná chyba. Ale on by na mě stejně nedal, protože to nebyla jen avantýra, to opravdu byla a je láska. A on se zachoval tak, jak je jeho zvykem, to znamená, že problému šel vstříc, někdy se tomu říká hlavou proti zdi.

* Měl jste jako kluk romantické sny?

Já byl takové zvláštní dítě, které si už v první třídě četlo noviny a dívalo se pravidelně na zprávy, trošku jakoby úchylné tou politikou. A snil jsem o tom, protože jsem hrál hokej a díky němu se dostal do svobodného světa, že emigruju, až mi bude patnáct. Už jako dítě jsem se naučil německy. Nechtěl jsem tady v tom žít, nechtěl jsem dopadnout jako můj tatínek, absolutně netypický stavební inženýr, který má obrovskou knihovnu a většinu času čte memoáry, básně a literární eseje. Prostě nemohl z politických důvodů studovat žádnou humanitní školu.

* Říkáte, že v soukromí jste introvert a máte nenápadné záliby. Jaké?

Já se třeba zajímám o výtvarné umění, pravidelně jezdím po výstavách, do Budapešti, do Vídně... Odmalička jsem taky dokázal hodiny ležet v mapách a dodnes mě baví, jak bych to řekl, aby to neznělo podivně... vlastivěda. Existuje taková řada Města a městečka v Čechách a na Moravě, to má metr a půl vmé knihovně a v tom si čtu o městečkách a pak je navštěvuju. Nebo si o víkendu jedu autem po střední Evropě. Mě vůbec nalákají exotické země, baví mě střední Evropa, kde cítím ty souvislosti a kořeny.

* Čtete rád?

Hodně, odmalička. Dodnes mám schovaný čtenářský deníček, který jsem si poctivě vedl, hned jak jsem začal číst. Ale já jsem četl knihy pro dospělé, třeba celého Švejka jsem přečetl v první třídě. Hodně jsem četl literaturu faktu a bral to systematicky. Babička pracovala v knihovně a donesla mi třeba všechny knihy o druhé světové válce, co měli, a já je poctivě přečetl.

* Kdo je váš oblíbený autor?

Měl jsem neuvěřitelný pocit, že úplně splývám s autorem, když jsem četl Juráčkovy deníky. Jako by byl nějaké moje alter ego. Jinak mám rád české spisovatele, nemám moc rád ty světové, protože potřebuju cítit reálie. Ludvíka Vaculíka úplně miluju, já jsem od něj, troufám si říct, četl úplně všechno. Z těch starších mám rád třeba Egona Hostovského.

* Svého času jste se žertem přirovnával k Martinu Bormannovi, osobnímu tajemníkovi Adolfa Hitlera. Je pro vás na téhle postavě něco imponujícího?

Já to ale nemůžu říct, ani kdybych si to myslel! Já jsem vystudoval politologii a přečetl o třetí říši kdeco, ale přečte si to někdo, kdo o tom neví nic... Nicméně z hlediska vytváření nějaké mocenské struktury, její kontroly a udržení, byl Bormann, ačkoli to byl zřejmě zločinec a praktikoval to v zavrženíhodném hnutí, nepochybně zajímavý a úspěšný. Kolem Hitlera byl obrovský boj o přízeň, obrovská řevnivost, jak to bývá v režimech, které jsou personifikované do osoby jednoho vůdce. A Bormann, ačkoli neměl žádný významný úřad, tím dokázal úžasně proplouvat. Zajímavá osoba, která uměla myslet dopředu. Ale když napíšete, že jsem řekl, že Bormann byl úspěšný, tak mě zavřou!

* Na Bormannovi je zajímavý taky jeho konec – prý zmizel, zřejmě ponorkou, někam do Jižní Ameriky...

To se neví, jsou i jiné verze. Já určitě neobdivuju fašismus, ale je to pro mě studnice poznání. Protože v extrémních režimech a dobách se obnažuje podstata politiky. V klidu a míru se žádná podstata neobnaží.

* Nejste politik, nevztahují se na vás tedy povinnosti o přiznávání majetku. Říká se, že jste si koupil ostrov u Itálie, protože už nevíte, co s penězi. Jste hodně bohatý?

To je relativní. Já se určitě za bohatého nepovažuju. Nicméně nejsem ani chudý.

* Chytrá horákyně by to líp neřekla.

Ale jsem určitě jeden z mála lidí v prostředí, kde se pohybuju, který všechno, co má, má napsáno na sebe, každý si to může vyhledat v registru. A z toho možná pramení ten pocit, že mám hodně peněz, protože tady je zvykem, že lidi si ty majetky píšou různě na tchyni, tetu, kamaráda ze zahraničí a možná ještě na nějakou firmu z Kajmanských ostrovů. Já mám všechno napsáno na sebe a nic víc nemám. No ale znáte to. Když už si někdo na sebe napíše ty dva nebo tři byty, tak kolik toho asi ještě musí mít jako mimo? Já říkám úplně vážně: Mimo nemám nic. Ani ostrov.

* Vy máte tři byty?

Mám tři byty... no, dva byty a jeden teď mít budu. To zase někdo vyšťárá, takže je jedno, že to řeknu. Já to beru jako investici, jako dobré uložení peněz, které člověk vydělá.

* Máte něco, za co rád utrácíte?

Odjakživa jsem všechny peníze utrácel za knížky. Teď už mám těch peněz přece jenom trošku víc. Dneska... za víno možná jsem schopen utratit víc, než je normální. A za sportovní věci, jinak nemám nic specifického.

* Vy si nepotrpíte na luxusní auta?

Auta mám rád taky, ale to spíš souvisí s tím, že mám obecně rád pěkné věci, pěkné hodinky, pěkná auta. Nevybírám si podle značek, ale podle tvarů. Mně se líbí porsche, v něm vidím ty středoevropské tvary a kořeny. Zakladatel pochází ze Sudet, kousek od Liberce. A já v té karosérii prostě tu historickou zkušenost, tu uměřenost, cítím. Třeba ferrari bych si nikdy nekoupil, protože se mi, čistě esteticky, nelíbí. Ferrari, to nejsme my. To je jakýsi placatý, divně červený a ještě ke všemu to děsně řve.

  • 121Diskuse