Kdo jsou Kamarádky z Letné Helena, 39 let
Rozvedená matka dvou dětí, které jí přerůstají přes hlavu. Děsí ji nadcházející čtyřicítka, a tak se snaží užít si života, dokud to jde. Miluje snídaně do postele, svoji práci a sex. Klaudie, 33 let
Svobodná, někdy až moc. Perfekcionistka, která chce všechno – skvělou práci, partnera i děti. Jenže s nikým dlouho nevydrží. Miluje čerstvý chleba s máslem, svoji práci a sex. -
Kamarádky z Letné - sloupek s hvězdičkou-
|
Generace našich babiček brala vánoční galeje jako normu. Nenapadlo by je stěžovat si na to, že musejí po nocích péct rohlíčky. Pak následovala generace našich maminek, železných socialistických žen zvyklých na dvě směny. Možná si občas postěžovaly, ale ani je nenapadlo, že by se to dalo (smělo!) nějak změnit. Vánoce byly svaté a kvalita hospodyňky se odvíjela od počtu druhů cukroví bez ohledu na to, zda byla žena přes den inženýrka, nebo uklízečka, i na to, jak emancipovaně smýšlí. Výrazem toho, jak o Vánocích uvažují dnešní ženy a matky, byl poslední úvodník Lenky Tréglové v OnaDnes: přejeme si, aby "to všechno" někdo udělal za nás, ale... Nakonec to v panice posledních dní stejně uděláme samy – maximálně si od manžela necháme občas uvařit nějaké to kafe.
Poslední fází je negace. Popření všech hrůz, s nimiž máme Vánoce spojené. A v této fázi jsme my dvě. Nepečeme. Uklízíme stejně jako vždycky. Já maximálně koupím stromek, Klaudie ani to ne. Že je to přehnaná reakce? Ani ne. Ať přemýšlíme, jak přemýšlíme, výsledkem snahy našich maminek o Dokonalé Vánoce bylo nekončící dusno. Když chcete, aby všechno bylo perfektní, je jisté, že námaha nebude úměrná výsledku, nikdo vám za nic nepoděkuje a nakonec si budete připadat jako zneužitý robot.
"Můj největší zážitek z Vánoc se pojí s tím, jak tatínek vyhodil stromek z okna v devátém patře paneláku. Nemohly jsme se totiž se sestrou dohodnout, kdo ho bude zdobit. Nechtěly jsme ani jedna. Nezapomenu, jak jsem se styděla, když jsem pro něj musela jít," směje se Klaudie u sklenice svařáku na Staromáku. "A teror neskončil s dětstvím. Včera jsme se se sestrou dohadovaly, kdo s čím mamce pomůže. Zeptala se mě, kdo udělá mísy."
"Mísy? Co to je, dělat mísy?" Nechápala jsem.
"To znamená, že musíš přinést všech dvacet krabic s cukrovím z balkonu, otevřít je a cukroví skládat na broušené mísy tak, aby se pravidelně střídalo kakaové a vanilkové. Pak se všechno ještě zdobí větvičkami jehličí. Šílená činnost pro někoho tak netrpělivého, jako jsem já."
Těžko říct, kde se vzal obecně přijímaný dojem, že s Vánocemi nějak souvisí čistá okna, vyleštěný lustr a vyčištěná žebra u radiátorů. A je hloupost, že tohle všechno děláme pro děti. Já mám děti dvě, a nic podobného nedělám. Dětem je totiž úplně jedno, jestli je uklizeno. Chtějí, aby byl doma klid a mohly se dívat na televizi.
Důvodem, proč většina žen ani dnes není schopna osvobodit se z vánočního teroru, nejsou jejich děti, ale maminky. Většina z nás není schopna čelit němé (a někdy zatraceně dobře artikulované) výčitce. Není divu, že o Vánocích pijeme jako duhy. Buď se stydíme samy před sebou, že jsme zase ustoupily a celý ten kolotoč absolvovaly, nebo máme výčitky, že nejsme dobré hospodyně. Takže: na zdraví! (A protože už tušíme připomínku, že jsme nenapsaly nic o sexu, slibujeme, že to příště napravíme.)
