Spisovatelky Karin Lednické jsem se poněkud hloupě zeptala, čím to je, že se její debut Šikmý kostel o zaniklém slezském městě stal literární senzací. Oba doposud vydané díly trilogie stabilně figurují v žebříčcích nejčtenějších knih uplynulých dvou let. Stačí si je přečíst, a odpověď na mou otázku je zřejmá – je to strhující kronika těžce zkoušeného regionu.
Autorka má ve svém rodném kraji srdce a hluboce prožívá příběhy místních lidí, kteří vedli těžký život a stali se oběťmi mnoha křivd. Lednická jim ve svých knihách vzdává hold. Vynáší na povrch zapomenutou a záměrně utajenou historii, jejímuž studiu se důkladně věnuje přes sedm let. Díky tomu se její romány už dnes řadí mezi učební materiály při hodinách dějepisu. Nyní k nim přibude i novinka Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie, která mapuje krvavou akci nacistických bezpečnostních složek v roce 1944, při níž bylo zavražděno šestatřicet mužů ze Životic a okolí. Natěšení čtenáři si ji můžou přečíst od konce března, než se dočkají třetího dílu románové kroniky, na kterém spisovatelka právě pracuje.
Všichni nedočkavě čekáme na třetí díl Šikmého kostela. Kde se vzaly Životice?
Životické tragédii jsem věnovala jednu dějovou linku ve druhém dílu Šikmého kostela. Už tehdy jsem si samozřejmě uvědomovala, že je jejich příběh neznámý, do značné míry záměrně vymazaný z veřejného prostoru. A při rešerších mi se sílící intenzitou docházelo, že to vymazávání historie pokračuje dodnes. Výstižně to shrnula jedna pamětnice, dcera jednoho ze zavražděných mužů, když řekla: „Všichni na nás zapomněli.“ A právě tato jednoduchá věta mě inspirovala k napsání knihy, ve které shrnuji celou tragédii a zasazuji ji do širšího historického kontextu.
