Z historky by se mohlo zdát, že kazety mají v digitální době navždy odslouženo. Jenže po více než dvaceti letech setrvalého ústupu zažívají něco jako malý comeback.
Ďáblův provaz. Jak vznikl ostnatý drát? |
První kazetu vytvořil tým vedený Louem Ottensem, který pracoval pro společnost Philips v belgickém Hasseltu. Svou kompaktní kazetu s magnetickým páskem představili v létě 1963 a o dva roky později, tedy před padesáti lety, se objevily první kazety s nahranou hudbou. Neprodávaly se však dobře, protože pásky byly zamýšleny pro diktafony. Na přehrávání řeči se ještě hodily, ale pro poslech hudby nebyla kvalita dostačující. Na to se stále lépe hodily gramofonové desky, jež navíc vycházely levněji. To se změnilo v 70. letech, kdy na trh přišly vylepšené pásky, cenově přijatelné přehrávače vybavené redukcí šumu a stereo. Když v roce 1979 Japonci přišli s přehrávačem Walkman, jen o něco málo větším než samotná kazeta, bylo vyhráno.
Vedle praktičnosti přinesly kazety ještě něco zcela nového. Daly se mezi sebou jednoduše kopírovat, a umožňovaly tak dosud nevídané možnosti šíření hudby, ale i mluveného slova – jak se ukázalo například na projevu Miloše Jakeše v někdejším Československu v létě roku 1989.
Jenže tou dobou už nastupovala nová, digitální technologie a CD disky, které kazety začaly rychle vytlačovat. V roce 2001 se na nich prodaly jen čtyři procenta hudby.
Nezmizely však úplně a v posledních několika letech se těší opětovnému zájmu. Letos v říjnu se bude již potřetí slavit mezinárodní den kazet a americký výrobce National Audio Company oznámil, že loni zaznamenal nejlepší prodej od roku 1969. Malé, hlavně metalové kapely oceňují nízké náklady na distribuci své hudby a také skutečnost, že ve srovnání s digitalizovanou hudbou je jejich nelegální šíření přeci jen o něco komplikovanější.
